Jediný pohled na oblohu stačil, aby se člověk stal obětí bludu: Země stojí na místě a nebe kolem ní se pohybuje. Jak je to doopravdy? Už první vědci se v názorech lišili.

Filosof, matematik a astronom Pythagoras (570 př. n. l. – po 510 př. n. l.) a jeho žáci se domnívali, že centrem je oheň a Země je jednou z hvězd vytvářejících noc a den krouživým pohybem kolem něho. Vysvětlení hledali ve filosofii, protože oheň (Slunce) byl podle nich ušlechtilejším živlem než země.

Museli bychom spadnout

Aristoteles (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) a Klaudios Ptolemaios (85 – 165) ale tvrdili pravý opak. Ačkoli se k heliocentrické teorii později vraceli i další myslitelé, neměli proti zabedněné většině šanci.

Odpůrci argumentovali: „Pokud by se Země otáčela a zároveň pohybovala kolem Slunce, lidé a předměty by musely spadnout!“ Římskokatolická církev odmítá diskusi: „Země je středem vesmíru a basta!,“ vzkazují všem vatikánští hodnostáři.

Obviněn z kacířství

Úspěšní v přesvědčování o opaku nejsou ani astronomové Mikuláš Koperník (1473 – 1543), Giordano Bruno (1548 – 1600), Galileo Galilei (1564 – 1642) a Johannes Kepler (1571 – 1630). Za svá tvrzení si vysloužili jenom samé problémy.

Bruno, který říká, že ani Slunce není středem kosmu, je dokonce obviněn z kacířství a upálen. Než lidé konečně pochopí pravdu, uplyne ještě hodně času. Někteří lidé uvěří teprve v 19. století.