Je pestrou paletou chutí, barev a tvarů formujících se v bezmezné fantazii mistrů cukrářů. Nejlépe chutná za parného léta. Neztratí se však ani v zimních měsících.
Zatímco dnes je dostupná každému, v minulosti se její chutí opájí výhradně králové a šlechta.
Než se ze zmrzliny stane tolik populární chladivá pochoutka, ujde dlouhou a pořádně spletitou cestu. Její původ se navíc dějepiscům občas roztéká mezi prsty. Zamýšlených míst, odkud se sladký hřích mohl rozběhnout do světa, je totiž hned několik.
Dobrota z Olympu
Ledovými dobrotami se nechávají rozmazlovat už egyptští faraoni, zhruba 500 let před Kristem si pochutnávají na sněhu a ledu, smíchaném s ovocnými šťávami, medem či vínem.
Podobné chutě mají také zámožní občané antického Řecka, kteří posílají běžce pro kusy ledu na Olymp. Ti si pak rychle tající náklad předávají jako štafetový kolík. Slavný lékař Hippokrates (asi 460–370 př. n.
l.) dokonce ordinuje sněhovou pochoutku svým pacientům, jelikož „oživuje šťávy, upevňuje zdraví a zvyšuje tělesnou pohodu.“ Předchůdcům zmrzliny podlehne i král Šalamoun, který se zamiluje do ledových nápojů během sklizně, a také Alexandr Veliký (356–323 př.
n. l.).
Polo je nadšený
Římskému císaři Nerovi (37–68) nosí sníh z hor otroci a poté mlčky přihlížejí tomu, jak ho obávaný vladař míchá s medem a oříšky. Pod úvodní kapitolou první skutečné zmrzliny je pak podepsáno hned několik možných autorů.
Některé prameny pasují na první „zmrzlináře“ Mongoly. Ti s oblibou připravují rozličné nápoje z kozího, kobylího, jačího a velbloudího mléka, které pak v tamním nehostinném horském podnebí lehce zamrzají do podoby skutečné mléčné zmrzliny.
Ta na konci 13. století zachutná i slavnému cestovateli Marcu Polovi (1254–1324), který si recept na ni vezme s sebou do Itálie, odkud pochoutka posléze putuje dál po Evropě a Americe.
Rozmlsaný francouzský dvůr
Jiná verze však směruje zásluhy o první nefalšovanou zmrzlinu do Číny, odkud se recept dostává k Peršanům a Arabům. Ti pak naučí pochoutku dělat Italy, kteří ji rozšíří do dalších koutů Evropy.
Reklamu jí na starém kontinentu dělá zejména italská vévodkyně Kateřina Medicejská (1519–1589), která si po svatbě s budoucím francouzským králem Jindřichem Orleánským (1519–1559) v roce 1533 s sebou do Francie přibalí i italské kuchaře ovládající postupy na výrobu tehdy velmi vzácné delikatesy.
Netrvá dlouho a uchvátí celý rozmlsaný francouzský dvůr. Rozvoj výroby zmrzliny pak notně usnadní vynález Římana Blasiuse Villafrancy. Ten v roce 1550 přijde na to, že teplota mrznutí sněhu jde prudce dolů v momentě, kdy se k němu přidá sůl.
Sladké tajemství
Objev odstartuje sérii experimentů, na jejichž konce je první mražený krém. V té době je sladká dobrota výsadou výhradně urozených vrstev, panovníků a šlechty. V první polovině 17. století okouzlí i anglického krále Karla I. (1600–1649).
A to natolik, že nabídne svému dvornímu kuchaři doživotní rentu pod podmínkou, že recept na jemný krémový dezert uchová v tajnosti, aby pokrm zůstal pouze doménou královského dvora.
V roce 1649 však Karel I. přichází o hlavu a s pravidelnou odměnou za mlčenlivost mizí i kuchařova povinnost držet jazyk za zuby.
Pionýr dei Coltelli
Ve stejném století objevuje její lahodnou chuť i prostší veřejnost, i když zatím jen v omezené míře. V Paříži se pionýrské role ujímá Ital Procopio dei Coltelli (1651–1727), majitel Café Procope, vůbec první kavárny ve francouzské metropoli.
Po jeho zmrzlině se základem z mléka, smetany, másla a vajec se jen zapráší. V první polovině 18. století dorazí žádaný pamlsek i do střední Evropy. Vyrábí se ze šlehaných žloutků, cukru a smetany.
Do této směsi se pak přidávají ještě další přísady, jako ovoce, vanilka nebo kakao. Netrvá dlouho a do zástupu zmrzlinových obdivovatelů se přidává i Amerika.
Zapomenutý patent
Právě tam v roce 1790 vyvine jistá Nancy Johnsonová první stroj na výrobu zmrzliny. Skládá se z nádoby se zmrzlinovou směsí, která se pomocí ruční kliky otáčela v další, větší nádobě, plné ledu a soli.
Mezi prvními zákazníky má údajně být i prezident George Washington (1732–1799).
Svůj převratný vynález si však roztržitá Američanka zapomene patentovat, a tak do dějin oficiální vstoupí až v roce 1846 (některé zdroje uvádějí rok 1848) díky iniciativě jistého Mr. Younga. Přístroj nazve kolegiálně Johnson Patent Ice Cream Freezer.
Nástup 19. století ze zmrzliny definitivně strhává nálepku produktu dostupného jen mocným a bohatým a sladký dezert vyráží vstříc obyčejným lidem. Objevuje se v nabídkách předních amerických a evropských restaurací a kaváren.
Zmrzlina pro všechny
V roce 1851 si americký mlékař Jacob Fussell všimne, že v některých ročních obdobích nejde smetana tolik na odbyt. Začne z ní proto vyrábět zmrzlinu, kterou pak prodává dalším mlékařům, čímž se vlastně stává zakladatelem první továrny na zmrzlinu.
Na konci 19. století se prodej zmrzliny přesunuje do ulic, na počátku toho dalšího pak díky Italovi Marchionimu (1868–1954) přibude zmrzlinový kornout, následovaný zmrzlinou mezi dvěma oplatkami a posléze první zmrzlinou s dřívkem.
Za druhé světové války je chladivý pamlsek oblíbeným prostředkem Američanů na zlepšování morálky v mužstvu. V západním Pacifiku je dokonce zřízena „plovoucí zmrzlinárna“. Po skončení bojů Ameriku zachvátí doslova zmrzlinová mánie.
V roce 1946 se jí v USA spotřebuje až 20 litrů na osobu ročně. Další léta 20. století pak přináší zjednodušení její výroby a všechny možné myslitelné i nemyslitelné příchuti, barvy i tvary, které se s rozmachem chladniček a mrazáků dostávají i do domácností.
