Jako každý večer ho honí mlsná, a tak vstane a šourá se k lednici. Ledabylým pohybem zařízení otevře a ospalé škvírky se mění v udivený výraz. Vedle šunky a salámu totiž trůní ve vodě naložená zelená koule!
Někdo v nich vidí podivuhodné živočichy, další je pro změnu označuje za podvodní mech. Řasokoule jsou však řasy, které do kulovitého tvaru češe sama voda!
Míč pro ryby
Po dně se povalují celá staletí, vědci si jich všimnou začátkem 19. století. Rakouský botanik Anton E. Sauter (1800–1881) zahlédne a popíše zvláštní rostlinu, kterou spatří v jezeře Zell. O pár desítek let později už má své latinské jméno.
„Aegagropila linnaei,“ poznamená si Friedrich Kützing (1807–1893). Název údajně odkazuje na kozí chlupy, které rostlina připomíná. Nezahalí ani v Japonsku, kde běžně používají termín marimo.
Za něj může botanik Takija Kawakami (1871–1915), kterého zase inspiruje japonské slovo pro míč.

Ať žije řasa!
Z encyklopedického hlediska je řasokoule sladkovodní řasa, která se seskupuje do kulovitých tvarů. Rostlinám se daří v čisté vodě a přestože domácí řasokoule jsou považovány za nenáročné vybavení bytu – jejich přírodní soukmenovci jsou pořádně vybíraví.
Zelené chuchvalce jsou k vidění jen v několika málo jezerech, mezi nejznámější patří japonské jezero Akan. Tamní řasokoule vydrží desítky let. Věk na nich poznat příliš nejde, protože rostou pouze 5 milimetrů ročně!
Narazit na ně můžeme také v Evropě, protože slušnou kolonií se kdysi chlubí islandské jezero Mývatn. Jejich počty ale značně prořídnou, v Japonsku si to rychle uvědomí a v roce 1921 postaví sbírání řasokoulí mimo zákon.
To má opačný efekt, protože místní si je na památku nosí domů. Další ránu rostlinám z jezera Akan zasadí odlesňování a stavba vodní elektrárny. Vláda vynaloží nemalé úsilí a řasokoule zachrání.
V roce 1955 si jich ve vodě trůní kolem 3500. Kromě toho Japonci slaví v říjnu třídenní svátek zasvěcený právě podivné rostlině.

Fuj, tropy
To, že přežívá pod hladinou, neznamená, že neumí fotosyntetizovat. Naopak. Zelený kabát to řasokoulím umožňuje. K životu sice potřebují světlo, nechutná jim ale přímý sluneční svit. Jsou velice háklivé na čistotu prostředí, kde žijí.
V některých případech stačí eroze a vyšší míra bahna a vyhynou celé kolonie. Teploty jim vyhovují různé, zvládnou přežít i v třeskutých mrazech, jakmile ale rtuť vystoupá víc jak nad třicet stupňů, vede to k záhubě.
Zahradníci dokonce radí všem, kteří pěstují řasokoule doma, aby je na léto prostě zavřeli do lednice. Voda a její vlnění řasy upravuje do nepravidelných kuliček, které jsou jako sněhové vločky – říká se totiž, že žádná není stejná!
Někteří jedinci dorůstají až třicet centimetrů, ale všechno má svou mez. Řasokoule jsou vyplaveny a rozbity, následně je vlny spláchnou zpět do vody, kde začnou s tvoření kolonií nanovo. Tím vlastně mají zajištěnou reprodukci.
Další zvláštností je chování při fotosyntéze, protože během dne často vyplavou blíže k hladině, jakmile se setmí, klesají.
