Oprátka na šibenici v suterénu pankrácké věznice se 2. února 1989 napne naposledy. Na onen svět vyprovodí muže, který se chladnokrevně zbaví své rodiny. Bez motivu, bez důvodu. Zřejmě jen v náporu amoku a momentálního rozpoložení.

Vánoční svátky jsou pro všechny velká událost. Slavnostní nálada je doslova hmatatelná a i ti, kteří Vánoce nemají příliš v oblibě se přemohou a nasají alespoň špetku poklidné atmosféry.

Jedna rodina v Předměřicích nad Labem ale tento rok klidné svátky mít rozhodně nebude. Místo rozbalování dárků budou její členové bojovat o holý život!

Sváteční náladu utne hádka

V obývacím pokoji se už tyčí vánoční stromeček. 22. prosince 1986 je vše připraveno na příchod Ježíška. Ozdoby se blyští ve světle svíček. Maminka pustí alespoň koledy, aby děti trochu rozptýlila, než se táta uráčí přijít. Sama má nervy na pochodu.

„Bídák jeden, takhle nám zkazit Vánoce,” říká si pro sebe. Večer notně pokročí, když v zámku zachrastí klíč. „Konečně je tady,” zvedne se zprudka z gauče a jde vstříc svému manželovi Vladimíru Lulkovi (1953–1989).

Hned jak jej zahlédne, zlost ženu zachvátí ještě víc. „Nevydržíš střízlivý ani o Vánocích?” začne mu vyčítat a Lulek znechuceně přibouchne dveře. Co se v bytě odehraje o pár minut později se zřejmě už nikdy nedozvíme.

Jisté ale je, že kvůli Lulkově náklonnosti k alkoholu se pár ošklivě pohádá. Výčitka střídá výčitku. Přisadí si i notně alkoholem posílený Lulek. „Dej mi svátek, starám se o ty tvoje tři parchanty jako o vlastní, to ti snad stačí,” rupnou mu nervy.

Pod stromečkem krvavá lázeň

Hádky jsou u Lulkových téměř na denním pořádku. Vladimír není žádný svatoušek a jeho manželka to moc dobře ví. Byl už čtyřikrát trestaný, ovšem kriminál v něm beránčí povahu rozhodně neprobudil. Tuto noc se v něm ale cosi zlomí.

Náklonnost k násilí a přemíra alkoholu se změní ve smrtící vánoční koktejl, který manželka s dětmi vypijí až do dna. Lulek se chápe nože a začne do své ženy bodat hlava nehlava. Ta se snaží vysmeknout a ostří nože uniknout.

Vybíhá na chodbu, jenže muž ji lehce dohoní a své dílo dokoná. Sousedka, která skrz tenké zdi bytovky hádku slyšela, vyběhne ven a snaží se zkrvavené Lulkové pomoci.

„Prosím vás, zachraňte mi děti!” sebere žena ještě poslední zbytky sil a krátce na to na chodbě bytovky umírá. Pud sebezáchovy sousedce zavelí, aby do bytu nevročila, to jí pravděpodobně zachrání život.

Jakmile si jí Lulek na chodbě všimne, uštědří i jí několik ran do břicha a pořeže ji na krku.

Děti neušetří

Krvavé běsnění ale na chodbě zdaleka nekončí. Sbíhají se další sousedé a muž se v amoku zabarikáduje v bytě. Zamíří do dětského pokoje, kde se ve svých postýlkách krčí tři Lulkovy nevlastní děti. Ty mladší pláčou a vzlykají. Jsou vyděšené.

Zoufalý křik jejich matky bojující o život se jim zaryl hluboko do nitra a jejich malé dušičky jsou strachy bez sebe. Jakmile vtrhne otec potřísněný krví do pokoje, semknou se k sobě v naději, že se jim podaří vyváznout. Marně.

Lulek nepříčetně bodá i do dětských tělíček. Nemilosrdně sází jednu ránu za druhou.

Tu nejmladší na konec

Dílo zkázy ještě není dokonáno. Chybí třešnička na dortu. V dřevěné postýlce spinká nejmladší člen rodiny. Lulkově vlastní holčičce je pouhých 18 měsíců. Nezůstane ušetřena ani ona. Matraci a dřevěnou konstrukci postýlky zbarví krev maličké.

Ta zůstane ležet bez známek života, ostatně jako všichni ostatní. Otcovo běsnění neměli nejmenší šanci přežít! U soudu později vyjde najevo, že své ženě Lulek zasadil na 36 ran nožem.

„Nebylo možné ani určit, která z těch ran byla smrtelná,” kroutí při pitvě hlavou patologové.

Komedie u soudu

Sám se pak pokusí o sebevraždu. Žiletkou si podřeže zápěstí a krk. Jenže to už jsou na ulici slyšet policejní sirény a Lulkův život je zachráněn. Alespoň pro tuto chvíli. Probíhající soud pětinásobný vrah promění ve frašku.

Předstírá duševní chorobu, snaží se soudci namluvit, že si nic nepamatuje. Během hlavního líčení ze sebe nevydá ani hlásku. Projevy lítosti se nekonají. Žádné zpytování svědomí. „Nevím, proč jsem tady. O tom, že bych zabil manželku a všechny děti, nic nevím.

Nic jsem jim neudělal,” vypovídá během vyšetřování brutálního mordu a vyšetřovatelé mu nevěří ani slovo. Zcela nepochopitelně pak drží ve vazbě hladovku. Na přelíčení jej musí vozit na invalidním vozíku. „Psychiatři vyloučili, že by nebyl duševně zdravý,” píše dobový tisk.

O výši trestu není pochyb

Trest smrti pro bestiálního vraha, který bez zaváhání vyvraždil celou svou rodinu, je takřka jasnou volbou. Odborníci a znalci se u soudu shodují, že jakákoliv náprava je vyloučena. U vyhlášení rozsudku se nekonají žádné srdceryvné scény.

Jediná Lulkova reakce na trest smrti je několikeré vzdychnutí. Mnohem emotivnější je pak dopis, který před vykonáním trestu píše vrah svým rodičům. Vysvětluje jim, jak u soudu nebyl schopen jediného slova.

„Byl jsem uzavřen do sebe výčitkami svědomí,” píše a trest přijímá. Dokonce uznává, že si za něj může sám a je odsouzen po právu. „Bude to pro mne vysvobození. Konec trápení a soužení,” míní a prosí své rodiče o odpuštění.

Kat si dá panáka

V cele smrti Lulek stráví dlouhých 25 měsíců, než se s ním kat vypořádá. Dočká se až v únoru 1989. Brzy ráno si pro něj přijdou katovi pomocníci. Neklade odpor.

Skrz tunely a suterénní místnosti se pomalu došourá k popravišti, kde už na něj čeká několik lidí – kat, náčelník věznice, soudce a lékař. Proběhne rutinní kontrola, zda je vězeň zdravý, aby mohla být poprava vykonána.

Ještě jednou je odsouzenci přečten rozsudek. Jakmile lékař kývne, že je vše v pořádku, dává se kat do práce. Lulkův krk hbitě ozdobí oprátkou a vzdálí se do vedlejší místnosti, odkud uvolní propadliště. Provaz kolem krku škubne, Lulkův vaz nápor nevydrží.

Za sedm minut je po všem. „Byl to obzvlášť odporný a brutální vrah,” nechává se potom slyšet tehdejší krajský prokurátor Miroslav Antl. Své si o tomto zločinci myslí i kat, který jej sprovodil ze světa.

Po své dobře vykonané práci si musí jít dát panáka, nikoli na vrahovu památku, na posilněnou. Právě vykonal poslední popravu v Česku.