„Zase se pasou na mém,“ zuří kníže při projížďce na koni svými lesy. Jakmile dorazí domů na hrad, nechá zburcovat svého výběrčího daní. Ten dostává nepříjemnou povinnost – vybrat daň od poddaného, který drze poslal své tři vepře na panské.

Málem přitom přijde o život – naštvaný majitel dobytka na něj pošle rozzuřeného psa.

Dávku zvanou nářez, u níž neznáme přesné datum vzniku, určuje panovník, který ve středověku většinou vlastní zemské lesy. V nich se často pase dobytek, hlavně prasata. Název daně se inspiruje sčítáním dobytka, za který se platí.

Vroubek na holi

Počet vepřů se zaznamenává pomocí řezů na dřevěnou hůl, proto „nářez“. Podobný způsob počítání je běžný už dříve. Účtuje se tak, že se dvě hole přiloží k sobě a na obou zároveň se udělá vrub. Dlužník i příjemce mají stejný „doklad“. Když dojde na vyrovnávání, hole se přiloží k sobě a počet vrubů musí souhlasit.

Na královském dvoře vepřové nechybí

Majitelé dobytka, kteří svá prasata pouští do knížecích či královských lesů, za to vladaři platí podle počtu kusů pasoucího se dobytka. Měnou jsou v tomto případě buď živí vepři, nebo vepřové maso.

Právě díky nářezu mají knížecí i královské dvory i středověké opevněné hrady vždy dostatek vepřového masa.

Ovce za jedno pole

Existují ale i jiné naturální daně, například osep, píce určená pro knížecí koně. Brzy se ale platí už jenom mincemi.

Například už rolník Ostoj žijící v 1. polovině 12. století podle archeologa Zdeňka Smetánky platí dvěma únětickým kanovníkům z pole 6 denárů, což odpovídá ceně jedné ovce nebo 20 slepic.