Indiáni tančí. Věří, že se tak mezi ně vrátí jejich mrtví. Místo toho se však o pár dnů později sami připojí k mrtvým. Vyvražděni v posledním velkém a zcela zbytečném masakru.

Indiánské kmeny jsou obrány téměř o veškerou půdu. Nové vlny přistěhovalců je se teď snaží vytlačit dokonce i z rezervací, kam je předtím nahnali. Když nechtějí nebo nemají kam ustoupit, jsou bezohledně vybíjeni. Tak jako onoho vánočního času v roce 1890.

Indiáni jsou téměř beze zbraní, bez koní, zbaveni hrdosti i možností obživy. A tu se objevuje pajůtský mesiáš Wovoka (1856-1932), který se prohlašuje se za nové vtělení Ježíše, a slibuje indiánům vrátit jejich svět. Říká:

„Příští jaro pokryje se země novou půdou, která pohřbí všechny bělochy. Vrátí se stáda bizonů i koní. Znovu ožijí všichni naši mrtví.“ Stačí jediné. Tančit Tanec duchů. Indiáni zbavení veškeré naděje, uvěří a tanec se šíří jako požár od kmene ke kmeni.

Tančí mladí, staří i vdovy po bojovnících. Jsou jich tisíce a tančí celé dny. V dešti i ve sněhu.

Jejich fanatické zapálení bělochy děsí. Přestože Wowoka hlásá nenásilí, vláda nařizuje tanec zarazit. Armáda dostává seznam náčelníků, které má zatknout.

První obětí se stává legendární Sedící býk (1831–1890), kterého 15. prosince během zatýkání zákeřně střelí do hlavy.

O dva týdny později jednotka majora Samuela Whitsidea (1839–1902) zadrží skupinu Lakotů náčelníka Skvrnitého jelena (1826–1890). Toho sužuje hrozivý zápal plic. Vykašlává krev a téměř se neudrží na nohou.

Je však na seznamu, a tak musí být zatčen. Vojáci celou skupinu donutí jet do tábora kavaleristů u potoka Wounded Knee.

Aby měli jistotu, že žádný ze 120 mužů a 230 žen a dětí neuteče, rozestaví hlídky a rozmístí Hotchkissova děla tak, aby pokryla celý prostor indiánského tábora.

Ráno 29. prosince ho obklíčí přes 500 vojáků a plukovník James W. Forsyth (1835–1906) nařizuje indiánům odevzdat zbraně. Vyčerpaní muži se nebrání a poslechnou. Forsythe však není spokojen. „Musí jich mít víc.

Najděte je!“ Vojáci prohledávají stany, cupují ruksaky i pokrývky. Zabaví sekery, nože i stanové kolíky. Nakonec dojde na osobní prohlídky. Během těch vojáci nacházejí pušku, winchestrovku. Patří Černému kojotovi a ten se jí nechce vzdát.

Mává s ní a vykřikuje: „Dal jsem za ni spoustu peněz a nikdo mi ji nebude brát. Ledaže by za ni zaplatil.“ Dewey Beard (1858-1955) ho později popisuje jako problémového mladíka, který navíc trpí hluchotou.

Kdyby ho prý vojáci nechali na pokoji, pochopil by o co jde a pušku by odevzdal. Jenže se s ním místo toho začnou přetahovat. A někdo z nich přitom zavadí o kohoutek. Puška vystřelí.  V tu chvíli se rozpoutá peklo.

Vojáci reagují střelbou.  Vzduch se plní ohlušujícím rachotem a vůní střelného prachu. Padají první mrtví, mezi nimi i Skvrnitý jelen. Když palba utichne, pustí se indiáni do zoufalého boje o život, brzy však pochopí, že s noži a klacky nemají šanci.

Dávají se na útěk a v tu chvíli Forsyth nařizuje střílet. To, co možná začalo jako nedorozumění, se mění v bezcitný masakr. Děla a pušky trhají stany, svaly i kosti.

„Viděl jsem zastřelenou ženu s dítětem, které nevědělo, že matka je mrtvá a dál pilo, přisáté k jejímu prsu,“ vzpomíná později náčelník Americký kůň (1840-1908).

„Stříleli je jako králíky. Některé ženy pronásledovali i dva kilometry, než je zabili i s dětmi, které nesly v náručí. Ti muži se museli zbláznit.

Takový masakr a úplně zbytečný,“ vzpomíná později Hugh McGinnis (1870-1965) sloužící u prvního praporu.

Když je po všem, zůstává ve sněhu ležet kolem 300 mrtvých nebo těžce raněných a ti, kteří je mají o pár dnů později naházet do hromadných hrobů, je nachází zmrzlé v groteskních polohách.

Raněné, kteří poslední velký masakr indiánů přežili, vojáci odvezli do Pine Ridge a většinu jich uložili k ošetření do místního kostela. Přímo pod vánočně vyzdobenou kazatelnu s nápisem „A na zemi pokoj lidem dobré vůle.“