Příbram – Březové Hory, 31. května 1892. Blíží se poledne. V hloubce 950 m je však stejná tma jako o půlnoci. Skupina havířů, kterým končí směna, čeká u stoupacího stroje na volné místo k cestě na povrch.

Emanuel Kříž se rozhoduje vyměnit dohořívající knot v kahanu a doutnající zbytek starého bezmyšlenkovitě odhazuje.

O hodinu později začíná na 29. patře hořet výdřeva. Dřevo je suché, rozpraskané a navíc prosáklé olejem a mazacími látkami. Šachta je výdušná a tak se oheň podporovaný tahem větrů rychle šíří.

Většina dřeva je však spalována nedokonale a to znamená nadměrné množství kouře a kysličníku uhelnatého. Než je požár zaznamenán, začínají už plyny pronikat do dalších dolů, které jsou s Marií na několika patrech propojeny.

V době, kdy je požár nahlášen, už ve 350 metrů vzdáleném dole Františka Josefa umírají první horníci. Přesto práce pokračuje. Horníci z odlehlejších míst jsou přesvědčeni, že jde jen o drobnou nehodu a odmítají vyfárat. Ti všichni se dole udusí.

V šachtách visí urvané končetiny

Požár se nezadržitelně šíří. Několika havířům se podaří dostat na 24 patro. „Utíkejte, je zle!“ volají. Únikových cest však ubývá. „Běželi jsme k Prokopské šachtě.

Tady však už byla zátyně plná kouře a tak jsme se musili vrátit,“  vzpomíná horník Nesveda. Odpolední šichta se mění v zoufalý boj o život. Horníci se sbíhají ke stoupacím zařízením a výtahovým klecím.

Mnozí se však, omámeni kouřem, nedokáží udržet a padají. Řítí se stovky metrů, narážejí do stěn, často se zachytí o paluby stoupacích strojů a jsou smýkání sem a tam. Na dřevěných paženích visí rozbitá těla, ale také utržené ruce, nohy nebo dokonce hlavy.

Vrací se do pekla jen se šátkem přes tvář

Temný dým stoupající ze šachty je zlověstný a k dolu se sbíhají stovky lidí. Zatímco zoufalé manželky těch, kdo jsou právě pod zemí, vzlykají a modlí se, mnozí z horníků se bez ohledu na vlastní nebezpečí spouští do hlubin.

Vynášejí nahoru bezvládné druhy a přestože sami už těžce kašlou, znovu sjíždějí dolů. Přitom jediné, co tehdejším záchranářům pomáhá je šátek máčený v octě přiložený na tvář a na posilnění podávaná slanina, černá káva a rum.

Není divu, že někteří z nich sami nalézají v hořícím pekle smrt. Stále častěji jsou vyváženy mrtvoly. „Z rozpukaných lebek prýští jasná krev, obličej často jest k nepoznání zohaven,“ popisuje v dobovém tisku očitý svědek.

„Z hlubin chlapi vozí hunty (šachetní vozíky) plné lidských oudů a masa.“ Chlorové vápno a karbon, jimiž se ostatky dezinfikují, budou ještě dlouho cítit v šachtách i po celém městě.

Poslední vzkazy plné lásky

Později se při průzkumu zničeného dolu nacházejí nejen děsivě dobité mrtvoly. Také vzkazy, které umírající psali kam se dalo, třeba na obaly lepenkových krabic.

„S Bohem drahá manželko, odevzdávám ti děti i všecko, starej se o ně tak jak já,“ píše František Soukup a dodává „dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 korun.“ Milující, starostlivý a poctivý do posledního okamžiku.

„Mé drahé děti, já se s vámi loučím a se všemi přáteli. Jestli jsem vám komu ublížil, odpusťte mi,“ vzkazuje František Liška. Při požáru hyne 319 horníků. Zůstává po nich 286 vdov a 961 sirotků.

Přestože příčiny požáru se nepodaří objasnit a posudek znalců hovoří ve prospěch horníka Emanuela Kříže a jeho tří druhů, soud je odsoudí k několika letům vězení. Kříž za mřížemi zanedlouho umírá, zlomen přesvědčením, že zavinil smrt tolika druhů.