Krajinou severní Francie jede na oslu muž v odraném mnišském hábitu. Jeho bosé nohy snad v životě nepoznaly koupel. Jeho tvář je zasmušilá. Jakmile dorazí do nějaké vesnice, poutník jakoby však rázem ožije.

Počká si, až se shromáždí dostatečné množství zvědavců, a spustí…

„K tomuto úkolu mě vyvolil sám Bůh,“ hlásá. Pro ty, kdo by snad chtěli o jeho slovech pochybovat, má dokonce připravený „Boží“ dopis, jenž jeho slova dokládá.

Chudáci, kterým Petr z Amiensu (asi 1050–1115), známý též jako Petr Poustevník, káže o nutnosti vytáhnout do Svaté země a vysvobodit ji z područí nevěřících, mu snadno uvěří.

Prostí lidé zoufale strádají a v cestě k Jeruzalému vidí možnost, jak se z bídy vymanit. Petr má díky tomu brzy tisíce stoupenců, připravených na dalekou cestu.

Takový zájem papež Urban II. (1042–1099), když vyzýval křesťany ke křížové výpravě, tedy nečekal.

V Uhrách narazí

Petr Poustevník projde severní Francií, Flandry, a když o Velikonocích 1096 přitáhne k německému Kolínu nad Rýnem, následuje ho již 15 000 lidí. Ani Němci nejsou k jeho slovům hluší a „armáda chuďasů“ se rozrůstá na 20 000 až 30 000 bojovníků.

Tak velké množství lidí musí něco jíst a křižáci se na trase, kterou táhnou, uchylují k drancování krajiny. V Uhrách ale krutě narazí. Vojenský oddíl, vyslaný na jejich pacifikaci, část z nich pobije.

Co na tom že křesťané prolévají krev křesťanů… Chudým křižákům to bude jedno, i když oni sami vyplení srbský Bělehrad. Na pokoji nenechají ani Konstantinopoli.

Pijí vlastní moč

Byzantský císař Alexios I. (1048–1118) se nestačí divit. Takhle si pomoc ze západní Evropy rozhodně nepředstavoval. Jeho rozhořčení ještě vzroste s tím, jak chudí křižáci v jeho městě loupí.

Když „očešou“ i měď z chrámových střech, dochází mu trpělivost. Pro jistotu je přesune do tábora mimo své město. „Nejednejte ukvapeně. Počkejte na posily z Evropy,“ vybízí je ještě. V táboře Kibotos to však brzy vře.

To tam je charisma Petra Poustevníka, teď už si každý dělá, co chce. Především provokují Turky. Jejich oběti často ale paradoxně pocházejí z řad zde usazených křesťanů. Když se zmocňují hradu Xerigordon (v dnešním Turecku), nepřítel již zasáhne.

Turci okamžitě začínají s obléháním hradu a štěstěna jim hraje do karet. Chudí křižáci situaci značně podcenili a jediný zdroj vody pro hrad se nachází mimo jeho zdi. Po pár dnech obklíčení tak neuvěřitelně žízní. Zabíjejí svá zvířata a pijí jejich krev.

Další močí do dlaní, aby pak mohli tekutinu vypít. Kapitulace je nevyhnutelná.

Špionům sednou na lep

„Na tábor táhne turecká armáda!“ rozléhá se brzy nato Kibotosem informace, hojně přiživovaná dvěma tureckými špiony usazenými mezi křesťany. Všichni Evropané jsou k smrti vyděšení zprávami o debaklu svých druhů v Xerigordonu.

Velitelé výpravy se rozhodnou vyrazit nepříteli vstříc. Osudová chyba. Velmi snadno se chytnou do nastražené pasti. Masakr, který se následně rozpoutá, nebude mít obdoby. Křižáci houfně prchají do tábora Kibotos, ale Turci je nemilosrdně pronásledují.

Zabíjejí bez rozdílu – muže, ženy, děti… Zbytkům křižáků nakonec musí přispěchat na pomoc vojsko byzantského císaře. Z původních několika desítek tisíc chudých křižáků přežijí jen 3000.