Navštívit Moskvu a minout Kreml? To sem ani nemusíte jezdit! Rozlehlý opevněný areál ve tvaru trojúhelníku o rozloze téměř 28 hektaru je nablýskanou přehlídkou ruské hrdosti, skrývající se za rudě žhnoucími zdmi.

Však je také v roce 1990, jakmile se Sovětský svaz začne rozpadat, zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Společně s Rudým náměstím, které ke Kremlu přiléhá jako dlouholetá milenka. Než se ale tito dva dají dohromady, chvíli to trvá.

Předvoj v podobě Slovanů a Krivičů

Chcete-li znát historii Kremlu, je třeba se vrátit do dob vzniku samotného města, ve kterém dnes září jako rudá perla – do Moskvy.

Možná, že při této procházce zaslechnete šumění borového lesa, který srázu nad řekou Moskvou dlouho dominuje, či hlasy Slovanů, kteří místo obývají už na počátku druhého tisíciletí, popřípadě kmene Krivičů, který tu v 11. století postaví první malé opevnění.

Jeho příslušníci by se dnes tuze divili, jaký kolos z něj nakonec vyroste.

Zde ať tedy stojí pevnost…

Předcházejí tomu kroky činorodého kyjevského knížete Jurije Dolgorukije (1090–1157), který se po smrti svého otce, posledního velkého vládce Kyjevské Rusi Vladimira II. Monomacha (1053–1125), rozhodne v neklidné době mocenských půtek, plenění a pustošení měst upevnit své postavení a současně obnovit jednotu ruských zemí.

A tak, když jednou zavítá na lesnatý pahorek nad řekou, dostane nápad: „Zde ať tedy stojí pevnost, která bude střežit dálné hranice naší země!“ bouchne tehdy do stolu, čímž začne téměř současně psát jak dějiny Kremlu, tak i Moskvy.

Ještě předtím, než je ona pevnost, tehdy ještě Moskevský hrad, v roce 1156 dokončena, totiž nasměruje posly k jednomu ze svých spojenců, knížeti Svatoslavovi s jasnou zprávou:

„Přijeď ke mně, bratře, do Moskvy.“ Pak už stačí jen, aby Ipatěvská kronika orámovala toto setkání rokem 1147, od kterého Moskvané začínají počítat dějiny svého města.

Budiž Kreml!

Dolgorukij je první z urozených, který pevnost, nacházející se na křižovatce několika důležitých obchodních cest, obývá. Ta ale za 850 metrů dlouhou zdí dlouho hrdě stát nevydrží.

Než z ní stihnou udělat své sídlo i další moskevská knížata, předběhnou je na přelomu let 1237–1238 mongolské hordy, které Kreml, stejně jako celou Moskvu rozeberou na prvočinitele.

Kníže Ivan I. Kalita (1288–1340/1341) proto nechá v letech 1339–1340 postavit mimo jiné silná opevnění a jako bonus přidá ještě několik chrámů. To už má místo své vlastní jméno – Kremlem je poprvé titulováno v roce 1331.

Když frčí bílý vápenec

Zatímco na začátku tu převládá dřevo, postupem času začnou dominovat tvrdší materiály.

Jako třeba bílý vápenec, ze kterého nechá kníže Dmitrij Donský (1350–1389) v letech 1366–1368 ze strachu před další mongolskou invazí postavit kolem pevnosti hradby, opatřené 19 věžemi. Tehdy se místu začne říkat „Bělokamenný Kreml“.

Honosný název ovšem moc nekoresponduje s poměrně dost opotřebovanou vizáží stavby. Zub času ve spolupráci s nejrůznějšími záškodníky udělá z Kremlu místo nehodné velkých vládců. Nakonec jednomu z nich, Ivanovi III. (1440–1505), dojde trpělivost.

„Panovník mého významu přece nemůže vládnout z takové polorozbořené boudy,“ kroutí hlavou.

Potom, co se v roce 1472 ožení s byzantskou princeznou Sofií (asi 1449–1503), zatouží společně vybudovat z Kremlu nablýskané sídlo, které bude jako velkolepé centrum politické moci vévodit Moskvě. Ta má svou honosnou vizáží připomínat Řím či padlou Konstantinopol.

Éru rozkvětu přeruší car Petr

Jenže ruští architekti a kameníci si s jeho megalomanskými požadavky neví rady, a tak je Ivan po pár zpackaných opravách vymění za italské. A to ty pokud možno nejlepší.

Do Moskvy tak počínaje rokem 1475 míří třeba Aristotele Fioravanti (1415/1420–?1486) nebo Pietro Antonio Solari (asi 1445–1493).

S jejich pomocí přebuduje Ivan Kreml na vodní pevnost s chrámy a dalšími stavbami, které chrání rudě žhnoucí hradby a věže postavené z červených pálených cihel. Původně je jich 18, v 17.století přibudou ještě dvě.

Ta nejvyšší z nich – Trojická, se tyčí do výšky 80 metrů. Jenže stejně jako žádný strom neroste do nebe, ani rozkvět Kremlu netrvá věčně.

V roce 1712 mu sůl do starých ran nasype tehdejší car Petr I. (1672–1725) svým oznámením, že přesouvá sídelní město do nově zbudovaného Petrohradu.

Po Kateřině zbude Senát

Kreml tak ztrácí své těžce budované výsadní postavení. Je sice ponechán jako dějiště korunovací ruských carů, jinak ho ale velké okamžiky ruských dějin, kterých byl předtím pravidelně součástí, míjejí.

První větší pokus dostat ho zpátky do hry, učiní carevna Kateřina II. Veliká (1729–1796). Plány má velkolepé, ne všechny jsou ovšem zrealizovány.

Zbude po ní ale budova Senátu, kterou nechá v areálu postavit, což později kvitují hlavně komunisté, kteří si z ní udělají sídlo Nejvyššího sovětu SSSR.

Na vrchol ho vrátí komunisté

V roce 1812 to vypadá, že je s Kremlem definitivně ámen. Napoleonova armáda totiž při ústupu z města vyhodí jeho část do povětří. Jenže stačí zhruba 100 let a stane se pravý opak.

V dozvucích Velké říjnové revoluce vrací Vladimir Iljič Lenin (1870–1924) v roce 1918 za kremelské zdi výkonnou moc. Sám se nastěhuje do budovy Senátu, odkud dává bedlivý pozor, aby Kreml znovu nezpustl.

Zdejší stavby jsou na jeho pokyn restaurovány a udržovány v dobrém stavu. Po čase se v nich tak opět jedná o těch nejdůležitějších věcech a padají rozhodnutí, mající dopad na celou zemi.

Ty orlice musí pryč!

Ani po své smrti se Lenin mimochodem od Kremlu příliš nevzdálí. Spočine u jeho zdi, ve vlastním mauzoleu. Jeho nástupce Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) si posléze lehne vedle něj. Ještě předtím ale areál vyčistí od posledních zbytků „hříšné“ minulosti.

Nechá zbourat několik chrámů a z kremelských věží sundat carské znaky s dvouhlavým orlem, které vystřídají rudé hvězdy. Ty planou nad Moskvou dodnes. Pod jejich cípy úřaduje ve svém oficiálním sídle ruský prezident Vladimir Putin (*1952