Následníkem trůnu se Ludvík XV. stává v pouhých dvou letech a králem v pěti letech, protože krátce po sobě umírá jeho dědeček, otec i pradědeček.

Příroda mu sice nadělila dostatek inteligence, ale bohužel také patřičnou porci arogance a lhostejnosti ke státním záležitostem.

Ludvík XV. (1710–1774) pokračuje ve stylu absolutistické vlády svého pradědečka. Ani on se po vzoru svého předka ale neobejde bez šedé kardinálské eminence. Tuto úlohu na jeho dvoře plní kardinál Fleury (1653–1743).

Za většinu svých vladařských úspěchů může Ludvík poděkovat právě kardinálovi a jeho snaze vyhnout se válečným konfliktům.

Milovník varhan a zpěvu

Když se roku 1729 vyklube na svět Ludvík Ferdinand Bourbonský (1729–1765), syn Ludvíka XV., slaví se nejenom na francouzském dvoře, ale i v celé Francii.

Po sérii úmrtí v bourbonské královské rodině to konečně vypadá, že je budoucnost dynastie zajištěna. Ludvík sice na trůn nenastoupí, ale stane se otcem tří budoucích francouzských králů.

Postavou je spíše obézní a oblíbené dvorské zábavy jako plesy, hry a lov mu nic moc neříkají. Naopak si oblíbí hru na varhany a zpěv chorálů.

Končí pod gilotinou

Ludvík XVI. (1754–1793) se stává vládcem Francie v roce 1774 po smrti svého dědečka Ludvíka XV. Francie tehdy zažívá období krize. Státní rozpočet se pohybuje v červených číslech.

Největší daně sužují prosté obyvatele, naopak šlechta neplatí nic. Měšťané chtějí větší moc a nespokojenost ovládá celou francouzskou společnost. Ludvík je sice dobromyslný a mírumilovný král, ale ve vládě nerozhodný.

Reformovat stát Ludvíkovi nepomůže ani francouzský finančník Anne Robert Jacques Turgot (1727–1781), který razí cestu nekompromisních úsporných opatření.

Reformy se nedaří ani jemu, ani jeho nástupci Jacquesovi Neckerovi (1732–1804), který naopak stát ještě více zadluží. Země se ocitá na kraji vzpoury. Když roku 1789 svolává Ludvík generální stavy, čímž si zvýší popularitu mezi prostými lidmi. Nakonec ale stejně roku 1793 skončí pod gilotinou.

Ustrašený chlapec

V roce 1700 vymírají po meči španělští Habsburkové. Na uvolněný španělský trůn potom nastupuje syn Ludvíka Francouzského jako král Filip V. Španělský (1683–1746). Už jako malého chlapce považují Filipa na francouzském dvoře za milého muže.

Projevů lásky se tu ale dočká jenom od své pratety Alžběty Charlotty (1676–1744). Ta mu přezdívá „ty můj malý španělský králi“.

Ovšem ne proto, že by uměla věštit budoucnost, nýbrž kvůli tomu, že chlapec jí svojí bojácnou a pokornou povahou připomíná spíš Habsburka než Bourbona.

Anglie a Rakousko se po Filipově nástupu na trůn bojí spojení Francie a Španělska a z toho vyplývající silné moci Francie v evropské politice. Proto vypuká válka o španělské dědictví, která skončí až v roce 1713 takzvaným Utrechtským mírem.

Království Velké Británie a Rakousko tehdy uznávají Filipa jako španělského krále jedině pod podmínkou, že se Francie nespojí se Španělskem.

Rodu zůstává Španělsko

Po svržení francouzského císaře Napoleona Bonaparta (1769–1821) v roce 1815 vládnou ještě dva králové z hlavní linie rodu Bourbonů Ludvík XVIII. (1755–1824) a Karel X. (1757–1836).

Když Karel X. v roce 1830 zavede cenzuru, rozpustí poslaneckou sněmovnu, a vyhlašuje nové volby, vypukne v Paříži tzv. červencová revoluce. Král musí opustit zemi.

Vlády se po něm ještě do roku 1848 ujímá Ludvík Filip (1773–1850) z vedlejší větve Bourbon-Orleáns, potom je ale Francie vyhlášena republikou. Hlavní bourbonská linie vymírá v roce 1883 hrabětem Jindřichem V. (1820‒1883).

Až do současnosti ovšem existují vedlejší linie Bourbon-Anjou a Bourbon-Orleáns. Rod Bourbon-Anjou dosud vládne ve Španělsku. Přímým předkem současného španělského krále Juana Carlose I. (*1938) je Filip V. Španělský.