Exploze atomové bomby způsobí silnou tlakovou vlnu. Teprve dvouletou Sadako Sasaki, která se nachází asi 1,6 kilometru od epicentra výbuchu, vyhodí z okna. Vyděšená matka běží dolů na ulici. „Určitě bude mrtvá,“ připravuje se na nejhorší. Děvčátko je ale naživu a nezraněné.
Datum 6. srpna 1945 se přesto do života rodiny Sasaki zapíše černým písmem. Zatímco matka bere překvapenou Sadako (1943–1955) za ruku a společně v panice prchají pryč, zastihne je černý déšť radioaktivního spadu.
Babička vběhne zpátky do domu, kde hledá bezpečí. Nikdo ji už nikdy neuvidí…
Krutá diagnóza
Život v japonské Hirošimě ale plyne dál. Všichni se snaží zapomenout na hrůznou tragédii. Dívka roste a dovádí se svými spolužáky.
Pohodové dětství jí ale skončí v listopadu 1954, když se jí na krku a za ušima objeví otoky a dva měsíce poté také červeně a fialově zbarvené skvrny na kůži na nohou. Lékař po vyšetření sdělí nemilosrdnou diagnózu: leukémie.
Do nemocnice je Sadako přijata 20. února 1955, o den později dostává první transfuzi krve. Počet bílých krvinek má šestkrát vyšší, než je běžné u dětí v jejím věku. Není sama.
V letech následujících po jaderné explozi lékaři u obyvatel zasažených měst, Hirošimy a Nagasaki, pozorují mnohem vyšší výskyt leukémie. Dávají to do souvislostí s radioaktivním zářením. Takový osud potká i Sadako. Nemocniční pokoj sdílí s o dva roky starší dívkou Kiyo.
Prosba letí do světa
Shigeo Sasaki chce dodat své dceři optimismus, proto si k ní přisedne na postel a vypráví jí o dávném umění origami, skládání rozličných předmětů z papíru: „Existuje stará japonská legenda, která říká, že kdo složí tisíc papírových jeřábů orizuru, splní se mu nějaké přání.“ „Ano, složím jich tisíc a uzdravím se,“ souhlasí nadšeně děvčátko.
Touží vytvořit svůj závěs senbazuru, kde se na každé z 25 nití bude houpat 40 papírových jeřábů. Japonci považují bílého jeřába za posvátného. Každý, komu se za jediný rok podaří složit 1000 papírových ptáků, symbolicky posílá do světa svoji prosbu. Smí to ale udělat jenom jednou za svůj život…
Když chybí papír
Skládání papírových ptáčků ale není pro malou Sadako tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.
Dívka má sice spoustu volného času, ale chybí jí v nemocnici to nejdůležitější – papír. Proto využívá ke skládání jakýkoli materiál, který má zrovna po ruce včetně obalů na léky. „Nemáte nějaké noviny?“ nakukuje do sousedních pokojů a prosí ostatní pacienty.
Když jí její nejlepší kamarádka Chizuko Hamamoto přinese jako dárek ze školy papíry, je radostí bez sebe. Skládá, jakmile má z čeho. Jedna verze příběhu tvrdí, že složila pouhých 644 jeřábů a se zbytkem jí pomohli přátelé.
Expozice hirošimského Muzea míru ale tvrdí opak. Plánovanou tisícovku skládanek Sadako dokončí už v srpnu 1955 a potom stihne ještě dalších 300 ptáčků, ale ani to jí nepomůže.
Naposledy vydechne 25. října 1955 ráno, před tím se ještě stihla rozloučit se svojí rodinou.
Památník dětí
Příběh dívky ale její smrtí nekončí. Sadako napsala z nemocnice spoustu dopisů.
Spolužáci, kamarádi a rodina se rozhodnou je vydat. „Žádáme, aby Sadako a všechny děti, které zabila atomová bomba a následky ozáření, měly navždy svůj památník,“ zní z jejich úst.
Nečekají s rukama v klíně a památník financují ze zisků z prodeje vydané knihy. Jejich přání se díky tomu skutečně splní. V roce 1958 v Mírovém parku v Hirošimě slavnostně odhalí sochu Sadako, která v rukou drží zlatého jeřába.
