„Pryč s kacíři!“ ozývá se sálem kostnického domu pokřik. Římský král Zikmund naštvaně odchází a přidávají se k němu i další lidé. Hádky na téma, zda je důležitější reforma církve, nebo volba nového papeže, se vyhrocují. Nechuť k obrodě se církvi vrátí jako bumerang. 

V roce 1409 svolává církev do italské Pisy koncil, který má řešit situaci, kdy na Svatý stolec vznáší nároky hned dva papežové, Řehoř XII. (1326–1417) v Římě a Benedikt XIII. (1328–1423) v Avignonu.

Církevní shromáždění sice zvolí nového Svatého otce Alexandra V. (1339–1410), ale ten už o rok později umírá. Po něm nastupuje Jan XXIII. (kolem r. 1370–1419) a církevní poměry se zašmodrchávají ještě více.

Císař jako ochránce církevních zájmů

Místo dvojice papežů máme dokonce trojici, protože Řehoř ani Benedikt se nevzdávají svých nároků. Římskému králi Zikmundovi Lucemburskému (1368–1437) už dochází s jejich pletichami trpělivost.

Chce dosáhnout jednotu církve, a proto dotlačí papeže Jana XXIII. ke svolání koncilu. Ten začíná 5. listopadu 1414. Zikmund se zde ukáže jako vynikající diplomat.

„Vystupuje jako poslední císař v roli patrona a ochránce zájmů církve,“ uvádí současný německý historik Klaus Schatz k jeho úloze na sněmu.

Doplňuje, že „oděn v císařském rouchu s královskou korunou posazenou na hlavě se na vyvýšeném sezení osobně účastnil slavnostních zasedání koncilu“.

Trest pro kacíře

Jenže kompromis se hledá velice těžko. Jednání nakonec trvají tři a půl roku. Během nich je také 6. července 1415 jako kacíř upálen na hranici český kněz Jan Hus (asi 1369–1415).

Ovšem trest pro kacíře je jenom jednou z mnoha kapitol, o kterých se zde diskutuje. K vypořádání nepřehledné situace se třemi papeži dojde ale až 11. listopadu 1417, kdy se všichni volitelé scházejí v kupeckém domě na břehu Bodamského jezera v Kostnici.

Za nového papeže zvolí kardinála Oda Colonnu jako Martina V. (1368–1431). Teprve tímto krokem je sesazen i Benedikt XIII.

Časovaná bomba směřuje k výbuchu

22. dubna 1418 jednání končí. Ukáže se, že církevní reforma je nad síly účastníků koncilu. Jejich zájmy se liší a dělat kompromisy je těžké. Nový papež Martin V. proto jde cestou nejmenšího odporu a snaží se uzavírat s jednotlivými národy tzv.

konkordáty (smlouvy mezi Svatým stolcem a jednotlivými zeměmi, které řeší práva a víru). Podepsané dohody platí vždy pět let. Nedořešená situace se ale tak stává časovanou bombou, která vybouchne o století později reformací.