Všude vlají barevné prapory, ulice hustě pokrývají květiny. V severošpanělské Saldañe se v roce 1128 koná honosná svatba Alfonsa VII., mocného krále Galicie, Kastilie a Leonu, s barcelonskou šlechtičnou Berenguelou. Slaví se několik týdnů, víno teče proudem a dochází i na býčí zápasy…
Tradici býčích zápasů na Pyrenejském poloostrově pravděpodobně zavádějí Římané v době vlády císaře Claudia (10 př. n. l.–54 n. l.) v 1. století n. l. V průběhu středověku se korida stává oblíbeným sportem zejména mezi šlechtou.
Sport pro papežského syna
Nikdo jiný si také ani nemůže dovolit živit a trénovat zvířata. V počátcích jde totiž o souboj jednoho býka s jedním mužem na koni, přičemž jezdec je vybaven kopím.
Kouzlu takových býčích zápasů kromě krále Alfonsa VII. (1105–1157) podléhá velký válečník El Cid, vlastním jménem Rodrigo Díaz de Vivar (asi 1043–1099), nebo Cesare Borgia (1475–1507).
Nemanželský syn papeže Alexandra VI. (1431–1503) zkrátka španělské kořeny svých předků v sobě nezapře.
První profesionál
Aréna v jihošpanělské Rondě ani nedutá. V roce 1726 se zde proti býkovi postaví toreador Francisco Romero (1700–1763). Už nesedí v sedle koně, ale stojí nohama pevně na zemi.
Navíc rozdrážděné zvíře ještě více provokuje pláštěm a nakonec mu zasadí smrtelnou ránu mečem. Romero, zakladatel významné dynastie matadorů, je prvním profesionálem ve svém oboru. Jeho styl boje Španěly nadchne.
Z exkluzivní zábavy pro smetánku se stává pobavení pro široké masy. Základy moderní španělské koridy jsou položeny. Ještě je třeba přebudovat původně čtvercové arény pro býčí zápasy na současné – mnohem přehlednější – kruhové…
Mistrem díky vrozené vadě
Celkem 109 býčích klání se v roce 1919 zúčastnil Juan Belmonte (1892–1962).
To je rekord, který odolá dalších 45 let, a jeho nositel je právem považován za největšího matadora všech dob (matador je z toreadorů tím, který býkovi zasadí smrtelnou ránu). Od narození má Belmonte lehce zdeformované nohy. Špatně se mu běhá a skáče.
Do arény proto vstupuje s jedinečným stylem, který se toreadorové snaží napodobit dodnes. Belmonte se téměř nehýbe z místa, nechává býka kroužit kolem sebe na vzdálenost pár centimetrů. Za svou odvahu zaplatí 24 vážnými zraněními. Všechna přežije.
Už se ale nesmíří s tím, že by se měl zříct oblíbených projížděk na koni, popíjení alkoholu nebo prohánění krásných žen. Poté, co mu lékař oznámí, že má rakovinu plic, se krátce před svými 70. narozeninami ve své rezidenci ve španělské Andalusii zastřelí.
