Dramatická hudba hraje na plné pecky. Diváci v sále ani nedutají. Na plátně se čísi ruka pomalu přibližuje k velkému červenému tlačítku. Stačí jedno stisknutí a ze světa bude kůlnička na dříví. Dokážete spočítat, kolikrát jste už podobnou scénu ve filmu viděli?
Naposledy se otázka jeho existence dostane do popřední zájmu před zhruba třemi lety. Postará se o to slovní přestřelka severokorejského diktátora Kim Čong-una (*1984) s tehdejším americkým prezidentem Donaldem Trumpem (*1946).
„USA by mělo vědět, že mám na svém stole jaderné tlačítko,“ upozorní Severokorejec Američany v lednu 2018 ve svém novoročním projevu. Trumpova odpověď na sebe nenechá dlouhá čekat.
„Prosím, ať mu někdo z jeho vyčerpaného a vyhladovělého režimu dá vědět, že já mám také nukleární knoflík, ale je mnohem větší a silnější než ten jeho a hlavně funguje!“ vyťuká na Twitter.
Místo tlačítka kufřík
Do řad veřejnosti vnese jejich spor vlnu nejistoty.
„Takže ono to smrtonosné tlačítko, jaké známe z filmů, skutečně existuje?“ „Nebojte se,“ uklidňují experti. „Ve skutečnosti je odstartování nukleární války o něco složitější.“ Pokud jde o Američany, tak ti místo knoflíku spoléhají, stejně jako třeba Rusko nebo Pákistán, na nenápadnou černou aktovku, které přezdívají „jaderný fotbal“.
Váží zhruba 20 kg, je neprůstřelná a prezident ji musí mít ve své blízkosti pokaždé, když se ocitne mimo Bílý dům. Nenosí ji samozřejmě sám. To za něj obstarává ozbrojený důstojník s nejvyšším stupněm prověření, tzv. Yankee White, který je nejmocnějšímu muži v patách.
Sušenku musí mít neustále u sebe
Ani uvnitř kufříku se žádné destrukční tlačítko neskrývá. Místo něho tu je manuál k zahájení útoku, včetně seznamu míst, která jsou v dosahu více než tisíce amerických jaderných hlavic, speciální vysílačka a samozřejmě zařízení pro ověření kódu.
Aby prezident mohl vydat pokyn k jadernému útoku, musí se nejprve prokázat tzv. sušenkou. Tak se familiérně přezdívá plastové kartičce s kódem, kterou musí mít neustále u sebe. Jakmile to udělá, nemá už nikdo jiný moc jeho rozhodnutí zastavit.
Ani Kongres, ani ministr obrany. Jaderná válka je v tu chvíli v rukou jen jednoho muže.
Žádné jedno stisknutí a bum!
KLDR je v tomto směru kapku méně průhledná. Ani její vůdce Kim Čong-un ale podle bezpečnostních expertů s největší pravděpodobností žádným tlačítkem nedisponuje, ačkoliv on sám tvrdí opak.
A i kdyby ho měl, neznamená to, že by po jeho stisknutí do pár sekund odstartoval les raket směrem na USA. Severokorejské rakety dlouhého doletu jsou totiž poháněny tekutým raketovým palivem, se kterým ale nemůžou být uskladněny. Před startem tak musí být „natankovány“, což může trvat několik hodin.
S prstem na knoflíku
Představa o tlačítku, kterým lze přivolat jadernou zkázu, stejně jako fráze „prst na knoflíku“, má svůj počátek v druhé světové válce.
Piloti bombardérů mají totiž tehdy k dispozici speciální tlačítko, kterým signalizují ostatním členům posádky, aby poškozený stroj okamžitě opustili. Řadu pilotů ale spíše znervózňuje. Létají doslova „s prstem na knoflíku“ a častokrát ho stisknou předčasně.
V politice se pojem napevno etabluje s rokem 1964, kdy prezident Lyndon B. Johnson (1908–1973) opáčí svému republikánskému protivníkovi Barrymu Goldwaterovi (1909–1998), že vůdce musí „udělat všechno pro to, aby se vyhnul stisknutí tlačítka, které vyhodí do vzduchu svět.“ Jeho nástupce Richard Nixon (1913–1994) pak představu ještě umocní, když během války ve Vietnamu řekne poradcům, že chce, aby Severovietnamci věřili, že je „nepředvídatelný šílenec, kterého je těžké udržet, když je naštvaný a má ruku na jaderném knoflíku.“
