Život, jaký známe z naší planety, nemůže vzniknout kdekoliv. Podmínky na naší planetě jsou skvěle vyladěné, takže životu se zde – prozatím – daří. Ale nebude tomu tak navěky.

Aby mohl život, tak jak jej známe, prosperovat, musí se sejít řada okolností. Teplo, ale ne příliš velké, aby se nevyvařila další zásadní podmínka života – voda. Tlak, při kterém se voda udrží kapalná.

Dýchatelná atmosféra či magnetické pole chránící organismy před smrtonosným kosmickým zářením. Zmíněné teplo obvykle dodává planetě její mateřská hvězda. Prostor, ve kterém je přísun tepla z hvězdy dostatečný avšak nikoliv spalující, se nazývá obyvatelná zóna.

Hvězdy během svého života procházejí různými stádii vývoje. Hvězda typu Slunce, které se také říká žlutý trpaslík, po svém vzniku nastartuje jadernou fúzi. Při ní přeměňuje ve svém nitru vodík na hélium. A tato práce mu vydrží po miliony let.

V současnosti existuje Slunce čtyři a půl miliardy let a zdaleka své zásoby vodíku nevyčerpalo. Jednou, v daleké budoucnosti se však tak stane. Procesy uvnitř Slunce nastartují fúzi těžších prvků a hvězda se začne proměňovat v rudého obra.

Tím pohltí a zničí planety ve vnitřní části svého systému. Zcela jistě tento osud potká Merkur a Venuši. Je ovšem dost pravděpodobné, že v žáru Slunce zanikne i Země. Stane se tak za nějakých pět až sedm miliard let.

Avšak v té době už třetí planeta dávno nebude obyvatelná. Ještě v době, kdy Slunce bude spalovat vodík, bude jeho teplota vzrůstat. Již zhruba za miliardu a půl let tak bude teplota na Zemi pro vyšší organismy nesnesitelná.

A i když se Země postupně od Slunce mírně vzdaluje, zóna Slunce působící na úkor obyvatelné zóny se bude šířit rychleji. Vědci z univerzity v Norwichi onen scénář přiblížili více. Pokud v té době bude ještě lidstvo existovat, zprvu pocítí velké výkyvy teplot.

Nyní je nejvyšší naměřenou teplotou hodnota 57,8 v Údolí smrti v Kalifornii. Některé satelitní snímky však ukazují, že v pouštích Iráku se teplota může vyšplhat až nad 70 °C. Podobné teploty se na Zemi postupně stanou standardem.

Lidský organismus se na podobné podmínky jen těžko adaptuje a pobyt na Zemi se pro něj stane nesnesitelným. Později se vypaří voda v oceánech a ve chvíli, kdy se neostrá hranice rudého Slunce bude blížit k Zemi, začnou hynout i poslední přeživší mikroorganismy.

Nějakou dobu se v obyvatelné zóně bude pohybovat Mars, a to dalších zhruba pět miliard let. Poté jej také dostihne zóna Slunce. Následně se však otevře velmi zajímavá možnost. Několik Jupiterových oběžnic pod svým ledovým povrchem ukrývá oceán slané vody.

Europa, Ganymed i Callisto jsou tak potenciálními nositeli života. Ve chvíli, kdy intenzivní sluneční žár donutí roztát ledový povrch všech těchto těles, mohl by se zde rozvinout život.

I když, kdo ví, možná je tam už dnes, všechna tato tělesa mají své vnitřní teplo. Jupiterovy měsíce se však v obyvatelné zóně nebudou pohybovat příliš dlouho.

Jakmile Slunce vyčerpá své vnitřní zásoby, termonukleární reakce v jeho jádře se jednou provždy zastaví. Naše mateřská hvězda se začne smršťovat a kolapsem se z ní stane bílý trpaslík. Od té chvíle začne zvolna vyzařovat svou nashromážděnou energii.

Za dlouhé biliony let ji pak vyzáří úplně a stane se trpaslíkem černým. Stejně tak bude slábnout i gravitační vliv Slunce na své planety, ty nejvzdálenější možná opustí celou soustavu.