Na vlnách se pohupují už dlouhé týdny. Cesta se zdá nekonečná. Muži jsou znavení a pomalu ztrácejí naději. Vtom se v dáli před přídí zjeví nepatrný záblesk světel. „Vidíte to také?“ ptá se námořník mořeplavce. Ten užasle přitakává. První plavba se zdá být u cíle.

Mohutné dřevěné koráby pomalu přirážejí ke břehům. Je 12. října 1492 a obyvatelé ostrova Guanahaní, dnešních Baham, spatřují bílé muže vystupující z paluby.

Přestože pevninu spatří jako první jistý Rodrigo z Triany, Kryštof Kolumbus (asi 1451–1506) si nemalou finanční odměnu přivlastní. Zkrátka věří, že byl tím prvním právě on sám. A to samé si myslí i o svém „objevení“ Nového světa.

Konec pro Ameriku, začátek pro Evropu

Kolumbus samozřejmě není zdaleka jediný, kdo žije v pevném přesvědčení, že právě on je objevitelem Ameriky. Celá staletí je tento Janovan vyzdvihován do nebes za své daleké cesty za oceán, které spojily dva světy. Kolumbův přínos skutečně oddiskutovat nelze.

Jeho výpravy dávají za vznik nové hospodářské éře a znamenají velký krok západní civilizace. Také pro samotné americké kontinenty jsou právě cesty Evropanů na prahu 16. století fatální.

Snad právě ze všech těchto důvodů je to proslulý mořeplavec z Janova, komu je připisováno „americké“ prvenství. Jenže jak je to ve skutečnosti?

Opravdu první

Pokud nebereme v potaz to, že prvními skutečnými kolonizátory Ameriky jsou vlastně její původní obyvatelé sami (první lidé dorazili na severní kontinent v období asi 15 000 let před naším letopočtem z Asie), existuje řada zpráv, které dokazují přiražení plavidel k americkým břehům daleko před Kryštofem Kolumbem.

O koho přesně se ale jedná?

Udatní muži ze severu

Není dávno žádnou novinkou, že před Kolumbem se do Ameriky dostávají Vikingové. Urostlí seveřané jsou na moři jako doma. Brázdí nekonečné vody, plení a dobývají a jejich zkušenosti coby stavitelů lodí jsou obdivuhodné.

Díky úzkým lodím nazývajícím se drakkary jsou hotovými pány moří. Lodě jsou dobře ovladatelné, rychlé a velmi odolné.

Veliká chvíle Vikingů přichází přibližně roku 1000. Má ji na svědomí Leif Eriksson (970/980–asi 1020), který již od dětství slýchával, že na západ od Grónska a rodného Islandu leží veliká země, kam se nikdo ještě neodvážil. To jeho dobrodružnou povahu nemůže nechat chladnou.

Osada v Kanadě

Eriksson se svou skupinou 35 mužů a žen vypluje z Grónska, proplouvá mezi ledovci, dokud skutečně nenarazí na neznámou pevninu. Přirazí celkem třikrát, přičemž objevená místa nazývá Zemí kamení, Zemí lesů a Zemí vína.

Právě třetí zmíněné místo „Vinland“ bývá ztotožňováno s vikinskou osadou objevenou roku 1960 na severním cípu kanadského ostrova Newfoundland. Kromě skromných obydlí je zde dokonce kovárna a přístřešky na lodě.

Následuje ještě více vikinských výprav do neznámého světa. Přesto se Vikingům nikdy nepodaří zemi kolonizovat, ani propojit Ameriku s Evropou. Jsou tedy prvními skutečně Vikingové, kteří dokázali doplout do Ameriky 500 let před Kolumbem?

Čínské stopy

Odpověď zní: Ne. Kontinent totiž láká lidstvo dávno před rokem 1000. Konkrétně roku 455, tedy více než celé milénium před Kryštofem Kolumbem, se má do Ameriky vydat buddhistický mnich jménem Hui Šen.

Jeho výprava je popsána v Knize Lianga z roku 635. Mnich po svém návratu do Číny barvitě líčí dalekou zemi zvanou Fusang, kterou navštívil. Vypráví o rostlinách i zvířectvu, které jsou podobné floře a fauně v tehdejším Mexiku.

Také vzdálenost, která je v knize uvedena, tedy „20 000 li přes moře“, odpovídá asi 7000 mílím z Číny do Kalifornie. Mnichova plavba tak velmi pravděpodobně využívá mořských proudů, jejichž síla je schopná pomoci doplout tak daleko i lodi v 5. století.

Kotva jako důkaz?

Oceánograf Nikolaj Maximenko z Havajské univerzity v Honolulu předpokládá, že Hui Šenova plavba mohla trvat asi 270 dní. Co ale vlastně může dokázat teorii o tom, že čínský mnich navštívil Ameriku?

V roce 1972 jsou u kalifornského pobřeží objeveny podivné asi 150kilogramové kameny. Speciální litologická analýza prokazuje, že pocházejí z Číny.

Tyto kameny se navíc v Číně užívají coby lodní kotvy už na přelomu letopočtu a je více než pravděpodobné, že by takovou kotvu využil i Hui Šen.

Kameny nic neznamenají

Problém je v tom, že stejný druh kotev se využívá i v 19. století. Ne všichni jsou tedy s to věřit, že kameny dokazují dávnou mnichovu výpravu.

„V době, kdy se měly odehrát Hui Šenovy plavby, se lidé mohli dostat do Nového světa jedině na arabské lodi,“ tvrdí americký archeolog James Delgado (*1958) a dodává, že přestože Číňané v té době dokážou stavět dokonalé lodě, ty slouží jen pro říční, nikoli námořní plavbu. Delgado tedy domnělou Hui Šenovu výpravu do Ameriky nepovažuje za možnou.

Plavidlo podle vzoru

Ovšem ať už je pravda kdekoliv, ani Hui Šen zřejmě není první, kdo u amerických břehů přistál. Své o tom ví proslulý norský dobrodruh a mořeplavec Thor Heyerdahl (1914–2002).

Ten se snaží dokázat, že nejstaršími civilizacemi, které jsou schopné doplout přes Atlantik, jsou Egypťané či Féničané. Legendy původních indiánů v Latinské Americe totiž hovoří o lidech z bílými tvářemi a vousy, kteří je mnohému naučili.

Heyerdahl tyto lidi z legend vidí právě v Egypťanech a dalších obyvatelích Blízkého východu. V hrobkách faraonů jsou navíc nalezeny vytesané vzory lodí. A těch se badatel při stavbě plavidla drží.

První pokus nevyjde

Jeho tým staví podle staroegyptských plánů rákosový vor Ra. Heyerdahl je rozhodnutý držet se zcela striktně podmínek, jaké měli Egypťané před tisícovkami let.

Kromě plavidla celého z papyru, pro který musí kvůli nedostatku v Egyptě až do Etiopie, se posádka zásobí výhradně dobovými pokrmy.

První plavbu, startující v marockém městě Sáfí, uskuteční v roce 1969. Jak skeptici předpovídají, slaná voda nadělá na rákosovém voru paseku a cesta končí ještě před cílem.

Zádrhel je však pouze v neumělé technice, jíž nelze z vyrytých původních vzorů dokonale vyčíst. Na řadu tak přichází druhý pokus.

Pomoc z přírody

Vor Ra II, který ze Sáfí vyráží do Ameriky v roce 1970, již vzniká rukama peruánských indiánů od jezera Titicaca, kde se dosud staví rákosová plavidla podobná těm staroegyptským. Po 57 dnech se Heyerdahl se svou posádkou dotkne břehů ostrova Barbados.

Nor prokáže, že trasu dlouhou 6000 kilometrů mohli zvládnout i lidé ve starověku. Skutečnost je stále záhadou, přesto jedno tajemství zaoceánských výprav je vyřešeno:

Největší zásluhu na „objevení Ameriky“, ať už zde stanul první kdokoliv, mají silné mořské proudy a příznivý vítr.