Rakouský kancléř Klemens Metternich se ve vídeňském Lichtenštejnském paláci posadí na židli a spokojeně si natáhne nohy. Posezení si nemůže vynachválit.
S potěšením vzpomíná na okamžik, kdy na výstavě v roce 1841 potkal šikulu, který dokáže vyrábět něco tak pěkného a zároveň praktického.
Vyučený truhlář Michael Thonet (1796–1871) si v Boppardu nad Rýnem poblíž Koblence (dnes ve spolkové zemi Porýní-Falc) v roce 1819 zakládá řemeslnickou dílnu na výrobu nábytku.
„Tudy cesta nevede,“ myslí si, když vidí nábytek svých konkurentů vyřezávaný z masivního dřeva. Je sice krásný, ale také drahý, těžký, neforemný a špatně se s ním manipuluje. Thonet proto jde za svojí vizí lehoučkého a cenově dostupného nábytku.
Dělá pokusy se dřevem. Chce dosáhnout jeho maximální ohebnosti.
„Tajemství Thonetových úspěšných experimentálních postupů spočívalo v tom, že dýhy o stejné šířce nechal povařit v tekutém klihu a posléze je v celém svazku ohýbal podle již zhotovené formy, kde se usušily,“ uvádí autor Ivan Brož (1938–2012).
Kancléř pomůže rodákovi
Když v roce 1841 představuje Thonet své výrobky na výstavě v Koblenci, zavítá sem i rakouský kancléř Klemens Metternich (1773–1859). Z výrobků, které vidí, je nadšený. S Thonetem si proto promluví a zve ho do Vídně.
Sám pochází z Koblence, a tak zřejmě chce podpořit šikovného rodáka. I když truhlář musí začínat v novém městě od nuly, brzy si polepší. Na Metternichovu objednávku zhotovuje židle pro Lichtenštejnský palác. Kancléř mu také pomůže k výsadě c. k.
vídeňské dvorské komory, podle níž může „ohýbat veškeré i nejkřehčí druhy dřeva chemicko-mechanickým způsobem v jakémkoli tvaru a zakřivení.“ Má také výhodu, že do rodinného podniku může zapojit svých pět synů.
Má náskok před konkurencí
Konkurence nespí, a Michael Thonet tedy zamíří na vídeňský patentový úřad.
Tam si nechává zaregistrovat „zhotovování židlí a stolových noh z ohýbaného dřeva, jejichž ohýbaní se děje působením vodních par nebo vroucích kapalin.“ Současný německý teoretik umění Klaus Jürgen Sembach považuje jeho sedací nábytek za skutečně revoluční událost:
„S židlí z ohýbaného dřeva nastoupil levný, sériový nábytek proti tradičnímu rukodělnému výrobku.“ „Thonetky“, jak se židlím přezdívá, zažívají obrovský úspěch. Bodují i na světových výstavách.
Aby firma stačila rostoucí poptávce, zakládá nové továrny, nejprve v Koryčanech na Moravě, dále v Bystřici pod Hostýnem a v Halenkově. V Bystřici zahajuje provoz v roce 1861 a už o rok později zdejší dělníci vyrobí 20 000 kusů ohýbaného nábytku.
Letěl nábytek z okna?
Jednoduchost a lehkost židlí však zpočátku vzbuzuje v lidech mírné rozpaky. Dosud byli zvyklí na těžké masivní kousky. „Je to hezké, ale přežije mne to? Bude na ní sedět i můj syn?“ kroutí hlavou bohatý vídeňský měšťan.
U nich doma se židle dědí z otce na syna, téhle ale moc nevěří. Vypadá přece tak křehce… Když se na ni posadí, je ale spokojený.
Aby prý Thonetovi synové umlčeli případné pochybovače, neváhají svoje výrobky shazovat v Paříži z Eiffelovy věže u příležitosti další světové výstavy. Jde ale nejspíš jenom o pověst.
Jiné legendy pro změnu říkají, že sám zakladatel firmy Michael Thonet hodil ve vzteku židli ven z okna kanceláře. Nestalo se jí nic. Proč se židle téměř nedá rozbít nebo přerazit? Nemá totiž přeřezaná vlákna.
O honbu za ziskem nestojí
„Ohnout, ale nezlomit,“ tímhle heslem se Thonetové řídí. Všude, kde stavějí továrny a kupují dřevo, podporují také obnovu vytěžených lesů.
Zabývají se i sociálními programy, například budují dělnické domy s dělnickou zahrádkou s vyučovací řečí českou, tedy předchůdce mateřské školky. „V jejich továrnách se pracovalo, jak to bylo tehdy obvyklé, až 14 hodin denně;
využívalo se dětské práce, ale přesto za dobu, v níž Thonetové měli ve firmě výhradní moc, se nikdy nestávkovalo,“ píše současný autor Karel Foltin. V roce 1922 ale dochází k fúzi Thonetů s akciovou společností Mundus-Kohn.
Její prezident, židovský obchodník Leopold Pilzer (1871–1959) však dává přednost velkovýrobě s maximálním ziskem. Potomkům zakladatele se to ale nelíbí.
Poslední z nich, Victor Thonet, Michaelův vnuk, proto z vedení podniku odchází.
