Sledují světélkující zubatá monstra, která se vynořují ze tmy jako přízraky. Dva muži na cestě, kterou před nimi ještě nikdo nepodnikl. Do míst, kde je může během okamžiku rozdrtit tlak vody.

Míří totiž k Challenger Deep, nejhlubšímu místu na Zemi ležícímu v  Mariánském příkopu u ostrova Guam. V hloubce 10 994 metrů. Kdybyste tam hodili Mount Everest, jeho špička by zůstala 2 kilometry pod hladinou. V historii se sem podívali jen tři lidé.

Nezastaví je vlny ani žraloci

Počasí je 23. ledna 1960 mizerné. „Riskoval bys to dnes, Giuseppe?“ ptá se švýcarský inženýr Jacques Piccard (1922–2008). Hlavní mechanik Giuseppe Buono při pohledu na rozbouřené moře hemžící se žraloky odpovídá:

„Pokud se dostaneš do kabiny, bude to v pohodě.“ Na mysli má chvíli, než posádka přestoupí ze člunu a vlnami bičovaného plováku do gondoly batyskafu. „OK, jdeme na to!“ rozhoduje poručík Don Walsh (*1931).

Krátce po deváté hodině ráno za sebou on a Piccard zavírají poklop. Krátce poté energický námořník americké armády a málomluvný švýcarský inženýr zahájí sestup.

Je to jako strávit 8 hodin v lednici

„Není tu jediná součástka, kterou byste mohli koupit v obchodě. Každou jsme vymysleli a vyrobili,“ říká hrdě konstruktér John Michel o batyskafu Trieste, který je dílem Piccardova otce Augusta Piccarda (1884–1962).

Tvoří ho 15m dlouhý plovák (naplněný benzínem pro vztlak a 9 tunami železných broků zátěže) a gondola s téměř 13 cm tlustou stěnou. Ke dnu klesá rychlostí zhruba jednoho metru za vteřinu a pevné nervy vyžaduje už jen pobyt v kabině. Je v ní těsno a zima.

Teploměr ukazuje kolem 5°C (zkuste vzít kolegu a strávit s ním osm hodin v ledničce). Venku, kam vidí pouze malým průzorem, je tma, teplota téměř na nule a obrovský tlak, což jim připomíná  „úpění“ namáhaného materiálu.

Vnější sklo praská!

Jsou právě 9000 m pod hladinou, když se ozývá děsivý zvuk. Něco prasklo! Oba okamžitě reagují. Pokud by gondola nevydržela a dovnitř se dostala voda, tlak by je během okamžiku rozmačkal.

V tu chvíli už na batyskaf působí tlak téměř jedné tuny na centimetr čtvereční. Po chvíli znepokojeného pátrání objevují prasklinu vnějšího plexiskla. Všechny přístroje však pracují jak mají a dvojice se rozhoduje pokračovat.

V hloubce 10 km vypouští závaží, aby zpomalili klesání. Reflektory prosvětlují krystalicky čistou vodu.

Když se kal usadí, spatří život!

Po 4 hodinách a 48 minutách dosedá Trieste na dno. „Dokázali jsme to!“ Walsh a Piccard si potřesou rukama. Zatím toho moc nevidí, protože dosednutí zvířilo „rozsivkové bahno“ (zbytky odumřelých hnědých řas) na dně.

Když se jemný kal usadí, překvapeně sledují platýze dlouhého téměř 30 cm, prchajícího z dosahu reflektoru.

„Byli jsme ohromeni, když jsme tu nalezli vyšší formy podmořského života,“ přiznává později Piccard a jejich odhalení vede k zákazu potápět do mořských příkopů jaderný odpad.

Dvojice stráví na dně 20 minut, pak dostává od ředitele projektu Andyho Rechnitzera (1924–2005) pokyn k návratu. O tři a půl hodiny později jsou na hladině. Slunce právě zapadá.