Předpověď počasí je špatná. Na mysu Canaveral, kde je v tuto dobu obvykle 10°C, má teplota klesnout až na -8°C. V takovém mraze raketoplán ještě nikdy nestartoval. Vedení letu pro jistotu konzultuje start s výrobcem motorů, společností Thiokol.
Konstruktér Roger Boisjoly (1938–2012) nemusí dlouho přemýšlet. Start v těchto podmínkách je šílenství.
Vedení NASA se však k odkladu nechce. Tisk agenturu napadá, že není schopna jedinkrát odstartovat na čas a první pokus. Navíc tento let sleduje mnohem více lidí než obvykle. Na palubě je totiž poprvé s posádkou i civilista.
Učitelka Christa McAuliffeová (1948–1986), vybraná z 11 000 zájemců v programu Učitel ve vesmíru.
Místo konstruktérů rozhodnou manažeři
Je svolána telekonference. NASA chce slyšet více. Chce důkazy. „Na přípravu nejdůležitějšího jednání v našem životě jsme měli 45 minut,“ vzpomíná Boisjoly. S konstruktéry jsou odhodláni startu Challengeru zabránit. Půlhodinová prezentace je jednoznačná.
Takový pokles teploty zásadním způsobem ovlivní pružnost teflonového těsnění motorů SRB. Ztuhne a přestane těsnit. NASA však stále váhá. Znamenalo by to odložit start o 4 měsíce. Pod tlakem je i Thiokol, který před sebou má uzavření několikamiliardové zakázky.
Nakonec se do jednání vloží manažeři a přes protesty konstruktérů start odsouhlasí. „Naši zprávu by nepochopil jenom totální blb,“ zlobí se Boisjoly a hrdlo se mu sevře když ředitel letu Jesse Moore rozhodne, že Challenger poletí.
Šok je to i pro posádku. Venku mrzne a oni byli přesvědčeni, že se nikam nepoletí. Vždyť na startovní rampě jsou rampouchy dlouhé místy až 45cm.
Výtahem do ohnivého pekla za 72 vteřin
„Můžu ti zamávat mami?“ ptá se šestiletá Caroline. „Jistě, miláčku. Ale raději si zacpi uši, bude to velký rámus,“ pohladí ji Christa McAuliffeová s úsměvem. Pak se obejme s manželem Stevem a devítiletým synem Scottem.
O pár hodin později už sedí v kabině raketoplánu. Je 11:38, když odpočet dojde k nule. Motory burácí, zem se chvěje a raketoplán začíná stoupat. Černého dýmu, který se vyvalí ze spodní části pravé rakety, si nikdo nevšimne.
Ztuhlé těsnění se neroztáhlo, žhavé spaliny unikají ven. Minutu po startu plameny propálí stěnu hlavní nádrže, ve které se nachází 2 000 000 litrů výbušného kapalného vodíku. Po 72 vteřinách letu vybuchující palivo proráží dno nádrže s kyslíkem.
Ten se smíchá s vodíkem. Exploze odtrhává raketoplán od konstrukce. Padá atmosférou rychlostí 2000 km/h a obrovský tlak ho během několika vteřin roztrhá na kusy.
Kabina s astronauty, kteří jsou stále ještě naživu a někteří podle všeho i při vědomí, se řítí z výšky 29 km téměř dvě minuty. Do moře dopadnou rychlostí 320 km/h.
Vyšetřování skončilo, nikdo není vinen
Zatímco řídící sál oněmí, na tribuně se ozývá pláč. V šoku jsou i Christiini žáci, kteří sledují start na televizní obrazovce.
O čtyři měsíce později jsou někteří v šoku znovu, tentokrát ze závěru vyšetřovací komise, která tvrdí, že za katastrofu může technická závada a nikdo není vinen.
Se závěry nesouhlasí člen vyšetřovací komise Richard Feynman (1918–1988), jeden z nejslavnějších fyziků 20. století.
Ostře se proti nim vysloví a za viníka označí vedení NASA. Paradoxem je, že z těch, kdo jednali o startu Challengeru, jako jediný na svůj postoj doplatil Roger Boisjoly, který se startu pokoušel zabránit.
Svou výpovědí před vyšetřovací komisí si totiž proti sobě poštval vedení Thiokolu a přišel o místo.
