Kdysi se říkalo, že Česká republika ukázala světu, kdo jsou to tuneláři. Češi se ovšem musejí sklonit před pravým mistrem tohoto oboru. Mexický drogový boss Joaquín Guzmán se v tunelování vyzná jako málokdo jiný.

Jako malý musí Joaquín Archivaldo Guzmán Loera prokázat hodně silné vůle, aby obstál v tvrdém prostředí. Vyrůstá v chudé mexické rodině s násilnickým otcem a od začátku je mu jasné, že co si neobstará sám, doma nedostane.

A tak začíná už ve školním věku podnikat. Nejprve prodává mák a pomeranče, ale postupně plynule přesedlá na distribuci drog.

Vzestup v hierarchii končí na vrcholu

Nadějného mladíka si brzy povšimnou mocní bossové obchodu s narkotiky. Nejprve pracuje pro Hectora Palmu, významnou postavu pašování drog z Mexika do USA, pak se dá do služeb ještě výš postaveného Miguela Gallarda.

Ten mu postupně svěřuje víc a víc pravomocí a když skončí v rukou policie, je Guzmán jeho logickým nástupcem. Svůj vlastní drogový kartel pojmenovává Sinaloa podle státu, který si zvolil za své působiště.

Jeho postavením nemůže otřást ani jeho malý vzrůst, kvůli kterému si už od mládí nese přezdívku Prcek.

K čemu hluboké vzdělání?

Joaquín Guzmán vládne svému kartelu i celé oblasti Sinaloa tvrdou rukou. Mrtví kolem něj přibývají, mrtvá těla s useknutými hlavami se stávají běžným koloritem. Pro svůj rychlý vzestup v kariérním žebříčku narkomafie si Guzmán nestačí dokončit vzdělání. Ale jeho tři třídy základní školy mu kupodivu na vedení obří organizace stačí.

Přes hranice všemi způsoby

Zanedlouho už je duší mexických pašeráků drog, proniká až do USA, podléhají mu zástupy bezejmenných služebníků včetně uplacených úředníků na obou stranách hranice. A zůstávají za ním těla těch, kteří se uplatit nedali.

Jeho skladiště drog přetékají zbožím, které se distribuuje po železnici i soukromými tryskáči. Ty dopravují kokain od dodavatelů v Kolumbii a drogy pak pokračují různými způsoby do Spojených států.

Oblíbené jsou falešné hasicí přístroje, plechovky s chilli papričkami nebo dodávky vybavené dvojitou podlahou, které směřují do Arizony a poté zpravidla do Los Angeles. Guzmán takhle dopravuje do USA až tři tuny kokainu měsíčně.

Mexiko, země krtků

Protože pohraniční hlídky mezi Mexikem a Spojenými státy jsou stále početnější a pozornější, zaměřuje se Guzmán na budování podzemních tunelů. Guzmán tunely miluje. Jeho kartel postavil v roce 1989 úplně první podzemní trasu, takzvaný narkotunel.

Při jednom ze zátahů šéf už už končí v rukou policie, ale prchá do systému tunelů proražených mezi sedmi městskými domy. Tunelů mu samozřejmě nestačí jen pár. „Od roku 1990 jsme jen na půlmílovém úseku hranice našli přes sto tunelů.

Sinaloa na to má vlastní experty, na hloubení často pracovali i důlní inženýři,“ komentuje to mluvčí americké pohraniční stráže Andy Adams.

Operace na správném místě

Kartel má obrovské štěstí, že operuje v oblasti zvané Otay Mesa. Jen kousek dál na východ už je příliš písčité podloží, kde by se tunel rychle zhroutil, na západ zase čeká tvrdá kamenitá půda.

Zde se dá pracovat rychle a často i bez podpěr pomocí výdřev nebo betonu. Systém tunelů je tak efektivní, že než se letadla narkomafie vrátí zpět z Mexika do Kolumbie, drogy už jsou u odběratelů v Los Angeles.

Kdo jsou stavitelé supertunelů?

Většina z nalezených tunelů jsou pouhé myší díry stavěné jen na to, aby jimi jakžtakž prolezl jediný člověk.

Federální agenti registrují ale i takzvané supertunely, které mohou dosáhnout hloubky více než dvou metrů pod povrchem a poskytují relativní pohodlí při průchodu i nikterak malému pašerákovi.

Tunely většinou vycházejí z labyrintu obchodních skladišť, které vyrůstají jako houby po dešti na dohled od hraniční čáry. Tam panuje neustále takový ruch, že hluk sbíječek a pendlování aut s vykopanou zeminou se snadno ztratí.

„Pořád máme spoustu nevyřešených otázek. Například jak dokážou ty tunely stavět tak rychle a efektivně?“ diví se Tim Durst, vedoucí speciální vyšetřovací skupiny nazvané Tunnel Task Force.

Dvě směny nedobrovolných kopáčů

Ke stavění tunelů je vždycky k dispozici dost ochotných příslušníků kartelu. A když se jich nedostává, najmou drogoví bossové prostě civilisty, kteří dostanou na vybranou: kopání, nebo smrt jejich i celé rodiny.

Pracuje se zpravidla na dvě směny – denní od šesti ráno do 18 hodin večer, noční ve zbytku času až do rána. Pod dozorem ozbrojených stráží jsou dělníci schopni posunout čelo tunelu až o pět metrů za den.

Vodovodní kohoutek místo klíče

V květnu 1990 je odhalen jeden z největších tunelů pod hernou v Agua Prieta. Pod kulečníkovým stolem se skrývá vstup s rafinovaným způsobem otvírání. Stačí pootočit nenápadným vodovodním kohoutkem a hydraulický systém zvedne těžkou betonovou desku.

V podzemí se pak před překvapenými celníky otvírá prostor větší než samotný podnik nahoře. Tunel, vyztužený betonem, je 82 metrů dlouhý a 1,5 metru široký. Má elektrické vedení a přívod vzduchu. Zanedlouho policie objeví i masový hrob s těly nešťastných kopáčů.

Král tunelů je zbrusu nový

V roce 1993 je pak odhalen supertunel s dokonalým ventilačním a osvětlovacím systémem a betonovou podlahou s kolejemi umožňujícími rychlý pohyb vagonů. Měří 442 metrů a Guzmánova organizace ho ještě nestačila použít. „Nic podobného dosud nikdo nepostavil.

Tohle je Tádž Mahál mezi tunely,“ musí přiznat vedoucí celníků Terry Kickpatrick.

Podezřelé špinavé prádlo

V roce 1993 je sice Guzmán dopaden, ale na chod jeho organizace to nemá pražádný vliv. Vězení mu vlastně patří. Ubytování je luxusní, jídla si vybírá z jídelního lístku, objednává si ženy, pořádá bujaré večírky i porady svých zástupců.

A v roce 2001, kdy už ho tenhle život omrzí, prostě vleze do koše od prádla a nechá se dodávkou vyvézt na svobodu. Desítky zkorumpovaných dozorců v tu chvíli pravděpodobně čirou náhodou zrovna hledí na opačnou stranu.

Na svobodě zůstane Prcek dlouhých třináct let, i když za jeho dopadení je vypsána astronomická odměna sedm milionů dolarů.

Tajný východ je příliš daleko

Znovu dopaden je až v únoru roku 2014 ve vlastní luxusní vile ve chvíli, kdy láskyplně připravuje snídani své přítelkyni, bývalé miss státu Sinaloa Emmě Aispur.

Má sice v koupelně pod vanou tajný východ do tunelu, ale k tomu už doběhnout nestihne. Mexičtí policisté se pochvalně plácají po ramenou, ale netuší, že jejich výjimečný úlovek tentokrát stráví za mřížemi jen půl druhého roku.

Tunel je přesný na centimetr

Kartel Sinaloa oplývá mnoha členy s bohatými zkušenostmi z budování tunelů pod mexicko-americkými hranicemi. To se teď velice hodí. Jeden takový tunel se blíží ze vzdálenosti 1,6 kilometru k pečlivě střeženému vězení Altiplan.

Začíná u malého domku ze škvárových cihel. Poté, co je vytěženo nejméně 3250 tun zeminy, vyústí neomylně ve sprchovém koutě v rohu Guzmánovy cely, takže když je hotov, Joaquín Guzmán jím pohodlně zmizí do bezpečí.

Úniková cesta stavěná pro Prcka

Přestože Guzmánova cela je neustále pod bdělým dohledem bezpečnostní kamery, prostor ve sprchovém koutě snímán není. Na záznamu je vidět, jak se vězeň svlékne, zamíří do sprchy – a do záběru už se nevrátí.

Vězeňská služba už může pouze zrekonstruovat průběh útěku. Najde otvor vyříznutý v podlaze, kterým vězeň sestoupil do tunelu vybaveného přívodem vzduchu v PVC trubce zavěšené u stropu. Na zemi by na ni nebylo místo.

Prostor dole totiž zaujímají kovové kolejnice, na nichž stojí podivné improvizované vozidlo připomínající železniční drezínu. Je poháněna motorem z malého motocyklu.

Když uprchlík projíždí tunelem, otírá se rameny o jeho boční stěny, tak je cesta ke svobodě úzká. Ani na výšku tunel není zrovna vysoký, ale jeho stavitelé dobře věděli, pro koho jej budují.

Pouhých 162 centimetrů vysoký Prcek se v něm postaví bez problémů, protože tunel měří přesně 168 centimetrů.

Poplach v několika státech

Ministr vnitra Miguel Ángel Osorio zuří, propouští ředitele věznice a řadu dalších vedoucích pracovníků, odměna za dopadení uprchlíka činí v přepočtu 90 milionů korun a do pátrání se zapojují i úřady sousedních států Guatemaly, USA a Belize, ale k ničemu to nevede.

Nikdo neví ani to, jak se Guzmánovi podařilo přelstít elektronický náramek, který musel i ve věznici nosit. Přesto tentokrát Prcek na svobodě nestráví tolik času jako po svém prvním útěku.

Vysoká cena za slávu

Už na počátku roku 2016 je Guzmán dopaden ve městě Los Mochis ve státě Sinaloa. Nejprve se mu před zátahem podaří uniknout stokou, tedy vlastně opět tunelem, ale dopaden je chvíli poté v okamžiku, kdy se snaží ujet autem.

Zatčení se neobejde bez střelby, zabito je pět členů kartelu a o život přijde i jeden policista. Guzmán se vrací zpět do věznice, z níž před časem uprchl.

Ukáže se, že na stopu drogového bosse přivedlo vyšetřovatele jeho ego – kontaktoval totiž filmové producenty a požadoval, aby o něm natočili životopisný film.

K soudu v doprovodu malé armády

O vydání Guzmána okamžitě žádají Spojené státy, které se cítí být rovněž velice poškozeny jeho dlouholetou činností.

Prcek Guzmán je nakonec do Spojených států skutečně vydán a odsouzen na doživotí plus 30 let, nemluvě o propadnutí majetku v hodnotě 12,63 miliardy dolarů. Na bezpečnost během procesu Američané kladou zvláštní důraz.

Při každém převozu Guzmána k dalšímu stání u soudu je kvůli vězeňským vozidlům uzavřen i Brooklynský most a celou kolonu doprovází policejní vrtulník.

Největší výzva pro tuneláře

V lednu loňského roku je pak zamítnuto narkobaronovo odvolání, přestože argumentuje například tím, že mu nelidské podmínky ve vazební věznici znemožňovaly se řádně soustředit na přípravu obhajoby.

Dnes je Prcek jedním z obyvatel nejbezpečnější ze všech federálních věznic ve městě Florence v Coloradu. „Odtud ještě nikdo nikdy neutekl, je to absolutně nemožné,“ posteskl si obhájce Jeffrey Lichtman. Ale kdo ví. Třeba už Guzmánovi lidé začali kopat.