„Všichni komici, které znám, jsou hluboce depresivní, až maniodepresivní lidé… Ale nechávají si to pro sebe,“ nechá se kdysi slyšet herec Kenneth Williams (1926–1988) a Jim Carrey (*1962) při těch slovech jen smutně pokyvuje hlavou.

Z nejhoršího je už sice venku, hořká pachuť minulosti v něm ale zůstává.

Deprese přitom udeří v ten na první pohled nejméně pravděpodobný okamžik. V době, kdy je herec na vrcholu a jeho gumový obličej trhá ve filmových hitech bránice diváků na kusy. „Jenže tam, kde jsou vrcholy, jsou i údolí. A já do jednoho takového spadnul,“ pousměje se trpce zbožňovaný komik.

Štěstí, co je štěstí…

Rok 1994 znamená v kariéře Jima Carreyho absolutní přelom. Z nadějného komika se prakticky přes noc stává hvězdou první kategorie. Stačí mu k tomu trojice kultovních komedií – Ace Ventura: Zvířecí detektiv, Maska a Blbý a blbější.

Pobyt na výsluní ale začnou brzo provázet mraky a to pořádně černé! Přesto, že se pracovní nabídky jen hrnou a hity seká Carrey jako Baťa cvičky, šťastný rozhodně není. Spíš naopak. Do mysli se mu vkrádají chmurné myšlenky, způsobované častými depresemi.

Zoufalstvím k úspěchu

Aby je udržel na uzdě, láduje se prozacem a jinými antidepresivy. S křehkou psychikou bojuje od mládí, kdy je jeden čas nucen pro nedostatek peněz bydlet s rodinou v dodávce, následně pak ve stanu.

Kvůli nepředvídatelnému chování na něj režiséři začnou brzo koukat skrz prsty. „Každý film tehdy vyjadřoval, jak jsem se ve skutečnosti cítil.

Například jsem si připadal jako v bublině už předtím, než jsem začal točit Truman Show,“ vzpomíná na trudné období Carrey. „Na druhou stranu, nemyslím si, že lidské bytosti jsou schopné se bez pocitu zoufalství něco naučit.

Zoufalství je nezbytnou ingrediencí k úspěchu. A pokud jsme zoufalí často, tím lépe.“

Hurá, neutopím se!

I přes podobná prohlášení deprese Carreymu život spíše rozleptávají, než lepí. A to jak profesní, tak i ten osobní. Po dvou nevydařených manželstvích si na návykových lécích vypěstuje závislost.

Když se s ním následně rozejde kolegyně Renée Zellwegerová (*1969), do které se zblázní v roce 1999 během natáčení komedie Já, mé druhé já a Irena, zobe prozac jako lentilky. „Jste jako loď bez kormidla.

Je to hrozně deprimující,“ líčí herec, co tehdy prožíval. Zatočit s démony v hlavě se odhodlá až před pár lety. „Konečně mi došlo, že drogy nic neřeší.

Zahodil jsem recepty a pod vedením několika vynikajících kapacit jsem podstoupil podpůrnou léčbu a deprese začaly zvolna ustupovat. V mém životě je najednou daleko víc světla,“ svěří se 57letý herec nedávno novinářům.

„Cítím se jako znovuzrozený, protože chápu, že i když prší, jednou to přestane a já se v tom neutopím.“