Budoucí hrdinka se narodí v malé vesnici Novyj Buh na jihu Ukrajinské sovětské socialistické republiky. Tam poklidně vyrůstá na rodinné farmě, zatímco se k ní krvavé boje druhé světové války blíží rychleji než ona k hranici dospělosti…
Když v červnu 1941 Německo nečekaně napadne Sovětský svaz v rámci operace Barbarossa, je Jevdokii Zavalijové (asi 1926–2010) pouhých 15 let. S úderem 25. července už se nad její rodnou vesnicí vznášejí německé bombardéry. „Utíkali jsme domů.
Když jsem doběhla na dvůr, slyšela jsem sténání. Pod starou jabloní ležel v kaluži krve mladý voják.
Už si nepamatuji ten moment, kdy jsem vešla do domu, roztrhala prostěradlo a obvázala mu rány… Pak jsem uviděla dalšího raněného vojáka, a dalšího…“ vzpomíná na své první setkání s válkou.
Začne to nevinnou lží
Každou jinou dívku v jejím věku by taková zkušenost pravděpodobně naprosto zlomila, Jevdokija má ale srdce na správném místě a k tomu pořádnou dávku kuráže. Když sovětské pluky opouštějí brány vesnice, přemlouvá velitele, aby ji vzal s sebou.
To se jí podaří, ovšem s drobnou lží – ke svému věku přidá tři roky navíc. V armádě slouží jako zdravotní sestra a naučí se i zručně zacházet se zbraněmi.
Brzy už jí na hruď připínají Řád rudé hvězdy, který si vysloužila za svou statečnost při záchraně zraněného velitele, kterého odvlekla z bojiště, přestože sama utrpěla vážné zranění.
Zrození mariňačky
Zanedlouho její jednotku poctí návštěvou představitelé námořnictva, kteří hledají čerstvou krev do svých řad. „Jeden z nich přede mě předstoupil a oznámil mi, že mám 15 minut na to, abych si sbalila věci.
Ani si nevšiml, že jsem žena“ usmívá se Jevdokija. Není divu – je oděna ve vojenském a vlasy má kvůli vším ostříhané nakrátko. O dvě hodiny později už se jako seržant Jevdokim Zavalij účastní své první bitvy u města Gorjačij Ključ na jihozápadě Ruska.
V následujícím roce pak válčí v nedalekém Mozdoku a své umění boje předvede i v bitvách o Kavkaz a Sevastopol.
Velení má v krvi
Když se jí v jednom z bojů podaří zajmout německého důstojníka, je jmenována velitelem průzkumné čety. Své role se chopí více než zodpovědně.
V následujícím roce slouží jako seržant v Kubáni (region v dnešním jižním Rusku, pozn. red.), kde je její rota obklíčena a velitel umírá. Vojáci si vymění zmatené pohledy – co teď? „Roto! Poslouchejte mě!
Následujte mě!“ křičí Jevdokija a pokračuje v boji, zbytek ji oddaně následuje. O pár okamžiků později už je nepřítel na ústupu, odvážná mariňačka ale utrpěla vážné zranění.
Chce to chlapům natřít
Lékařům se sice podaří ji zachránit, odhalí přitom však její tajemství. Díky jejímu ukázkovému hrdinství důstojníci přimhouří oko, dovolí jí zůstat a dokonce ji povýší na velitelku samopalné čety!
Vojáci nejsou zrovna nadšení, že mají poslouchat rozkazy dospívající dívky, rychle si ale získá jejich respekt a zanedlouho už jsou ochotni položit za ni své životy.
„Chtěla jsem to těm statným chlapům natřít, ukázat jim, že nebojuji o nic hůř než oni, ale možná i lépe,“ vzpomíná po válce.
Odchází jako poslední
Četa je často posílána do první linie, účastní se těch nejtvrdších bojů. Jejich odvážné výpady se stanou noční můrou německých vojáků, kteří Jevdokii začnou přezdívat „Paní černá smrt“.
Ta se stane sovětskou hrdinkou, i přes celkem čtyři vážná zranění se jí podaří přežít válku, obdrží nespočet vyznamenání a stane se čestnou občankou osmi evropských měst.
V roce 1947 opouští armádu a stěhuje se do Kyjeva, kde potká svého budoucího manžela, se kterým založí rodinu. Umírá v květnu roku 2010, jako poslední člen své jednotky.
