„Promiň, zdržel jsem se v práci, ale už jedu.“ Ukončí hovor a zapne si pásek u kalhot. Políbí milenku a spěchá domů za manželkou. Další den, který stráví ve lži.

„Jak ses měl v práci?“ Manželka pokládá na stůl večeři. „Dobrý, díky,“ odvětí bez nadšení. Zaleze do pracovny. „Musím teď něco dodělat do práce, budem si hrát až za hodinu,“ zavře dětem dveře před nosem.

Na monitoru se rozsvítí on-line hra. Že je to lež na lež? Notoričtí lháři podobný „poklesek“ zvládnou až 200krát za den!

Myslíme hlavně na sebe

Zapomeňte na to, že nejčastější motivací ke lži by byla snaha neublížit druhým. Podle americké studie lžeme nejčastěji proto, abychom si usnadnili život – a to i přesto, že nás lhaní stojí více úsilí, než když mluvíme pravdu.

Nejčastěji lžeme partnerovi a kolegům v práci. A vymýšlíme si zejména tehdy, když právě jsme nebo jsme byli někde, kde jsme podle názoru toho, komu lžeme, neměli co dělat, ať už to byl hotelový pokoj s milenkou nebo jenom stanice, kterou projíždíme.

Já s ní nic neměl!

Dnes sice disponujeme detektory lži, prozradit nás ale může i pouhá řeč těla. „Přeji si, abyste poslouchali, protože to nebudu opakovat.

Nikdy jsem neměl žádný sexuální poměr s tou ženou, slečnou Monikou Lewinskou.“ Zhruba takto zní před novináři obhajoba amerického prezidenta Billa Clintona (*1946) ohledně skandálu s Monikou Lewinskou (*1973).

Prezidenta prozrazuje mimo jiné nesoulad pravé a levé mozkové hemisféry – dívá se velmi často doleva, zatímco gestikuluje směrem doprava. Při lhaní se náš mozek totiž obrazně řečeno zapotí a je třeba, aby spolu aktivně komunikovaly obě mozkové hemisféry. To ale může způsobovat zmíněný nesoulad.

Nespolehlivé detektory

Detektor lži neboli polygraf vyhodnocuje hned několik proměnných – dýchání, pulz, pocení a vizuální stránku projevu. Detektor se však dá obelstít.

Například tím, že natrénujete uvolnění, ovládáte gestikulaci nebo naopak gestikulujete záměrně i při mluvení zjevné pravdy. Vzhledem k nespolehlivosti klasických detektorů lži se vědci snaží neustále najít spolehlivější metody odlišení pravdy od lži.

Představte si, že sedíte a na hlavě máte přilbu, která vám prohání mozkem infračervené světlo. Takový pokus uskutečnil profesor Britton Chance (1913–2010) z Pensylvánské univerzity. Lež či pravda se pozná podle toho, jaká část paprsků se odrazí zpět.

Zajímavá je i metoda Lawrence A. Farwella, která zjišťuje změny v elektrickém potenciálu mozkové aktivity (EEG).

Mozek skvělý pro lhaní

Vědci dosud tápou v otázce, zdali má lhaní v mozku nějaké příslušné centrum či centra podobně jako třeba řeč.

Vědci z Jižní kalifornské univerzity ale zjišťují, že ti, kteří lžou takřka neustále, mají trochu jinou strukturu mozkové hmoty, s hustěji propojenou sítí nervových buněk. „Lhát totiž není ani trochu snadné.

Lhář musí umět číst v myšlenkách druhých a ovládat své pocity,“ vysvětluje jeden z vedoucích pracovníků vědeckého týmu.