Pobledlý Vincent van Gogh se převalí v posteli a rukou si otře zpocené čelo. Žaludek má jako na vodě a hlava mu třeští. „Ať už to skončí, ať už to konečně skončí,“ povzdechne si tiše. Pak se natáhne pro nádobu s petrolejem a celou ji vypije!
V depresích se nadaný malíř utápí už odmalička. „Gogh po celý svůj život strádá – pracovní úsilí, nejistota, finanční potíže a v neposlední řadě i absint jsou tím, co ho pozvolna ubíjí,“ míní odborníci. O sebevraždu se uzavřený umělec pokusí hned několikrát.
Jednou vypije petrolej, jindy zase spolyká barvy, s nimiž maluje. Není tedy divu, že když si v létě roku 1890 prožene hrudníkem kulku, nikdo nepochybuje o tom, že chce se svým trápením nadobro skončit.
Skutečně se však jeden z nejgeniálnějších malířů všech dob zabije sám, nebo mu do hrobu někdo pomůže?
K místu mu dopomůže strýc
Malý Vincent (1853–1890) přijde na svět 30. března 1853 v holandském Groot Zundertu jako nejstarší ze šesti dětí kalvínského pastora Theodora van Gogha a jeho ženy Anny Cornelie.
„Otec vštěpoval synovi asketickou víru, vážnost a zodpovědnost, s níž pak Vincent přistupoval k vlastnímu životu. Už jako dítě byl spíše uzavřený,“ zmiňuje se spisovatel Vít Haškovec (*1965).
Chce se stát kazatelem po otcově vzoru, ale v 16 letech musí začít vydělávat, a tak nastoupí u jednoho ze svých strýců jako příručí v obchodě s obrazy. Zaměstnání galeristy ho přivede do Haagu a později i do Londýna.
Dá mu košem!
Právě v Anglii však Gogh prožije své první velké zklamání. Po přeložení do londýnské pobočky se totiž vášnivě zamiluje do Ursuly Loyerové, dcery své domácí, která jeho city vůbec neopětuje.
„Od té doby už nikdy nenašel skutečný klid a možná že právě tato událost probudila k životu jeho duševní chorobu, za jejíž nejpravděpodobnější příčinu je považována akutní forma epilepsie,“ domnívá se Haškovec. S odmítnutím se Vincent vyrovnává jen velmi těžko. Stáhne se do ústraní a zatrpkne.
U zkoušek neuspěje
Na náladě nepřidá Goghovi ani jeho přeložení do Paříže. Práce ho přestane zajímat a po necelých šesti letech v oboru podá výpověď. Začne se potloukat městem, chodí do muzeí, do divadel a upne se k Bibli.
„Bylo mu 23 let, byl nezaměstnaný a ani v nejmenším netušil, co bude dále. Na krátkou dobu se vrátil jako pomocný učitel zpátky do Anglie, potom pracoval čtyři měsíce v knihkupectví.
Nakonec uvěřil, že je povolán k práci duchovního a chtěl v Amsterodamu studovat teologii,“ píše rakouský spisovatel Hans Bankl (1940–2004). Při zkouškách však neuspěje a nakonec odjede kázat do malé hornické osady v jižní Belgii.
Život v chudobě
Své poslání pojme Gogh až příliš opravdově. Ve snaze přiblížit se zdejším ubožákům rozdá všechno, co má, a rozhodne se žít v naprosté chudobě.
Zdejší lidé ho mají rádi, ale jeho nadřízení, kteří s váháním souhlasili, aby sem šel kázat, chápou jeho misionářskou činnost jako nedůstojnou a raději ho propustí.
Nejspíše právě tehdy si opuštěný a bezradný Gogh vzpomene na zálibu ze svého dětství a začne kreslit podle předlohy. Současně si však uvědomí, že o technické stránce malby téměř nic neví a rozhodne se v tomto oboru vzdělat.
Zlomí mu srdce
Přestože rodiče sledují Vincentovo hledání s rozpaky, nakonec mu umožní, aby nějakou dobu navštěvoval kurzy kreslení na akademii v Bruselu. V té době ho však zasáhne další rána.
„Podruhé se nešťastně zamiluje, tentokrát do sestřenice Kee Vosové-Strickerové. Nabízí jí manželství. Kee ho však tvrdě odmítne a prchá před ním do Amsterodamu,“ zmiňuje se kunsthistorik Miroslav Lamač (1928–1992).
Tato nešťastná láska přispěje i k roztržce s Vincentovou vlastní rodinou. Na Vánoce, po ostré hádce s otcem, si zklamaný malíř sbalí všechny své věci a odjede do Haagu.
Žít tu může jen díky neutuchající podpoře svého bratra Thea (1857–1891), který mu pravidelně každý měsíc posílá peníze.
Nastěhuje si domů prostitutku!
Zlomené srdce si Gogh léčí v náruči těhotné prostitutky Sien, kterou potká jednoho sychravého večera na ulici a jíž se naivně pokouší napravit.
„Ačkoliv byla starší a nehezká, Vincent si ji vzal jako modelku a nakonec s ní sdílel společnou domácnost. Z toho mála, co měl, jí zaplatil komplikovaný porod a snažil se je všechny uživit.
Ačkoliv se jí nechtělo pracovat a byla hádavá, Vincent jí ve svém bezmezném samaritánství nabídl manželství,“ popisuje historička Zora Dvořáková (*1934).
Když však mladík zjistí, že ji to znovu táhne k životu na ulici, odhodlá se jejich kuriózní soužití ukončit. Na počátku prosince 1883 se vrátí k rodičům, kteří mezitím přesídlili do Nuenen.
Utápí se ve smutku
Na jihu Holandska vydrží Gogh bezmála dva roky a vytvoří zde jedny ze svých nejkrásnějších kreseb. A to i přesto, že na něj rodiče pohlížejí skrz prsty a neustále ho zahrnují výčitkami. „Cítím, jak otec s matkou o mně smýšlejí.
Bojí se mne vzít k sobě, jako bychom se báli vzít do domu velkého chlupatého psa… Ano, ale toto zvíře má lidský život a lidskou duši, třebaže je to pes, a nadto duši tak citlivou, že cítí, jak se o něm smýšlí, což obyčejný pes nedovede.
Přiznávám, že se psu podobám, ale já jim jejich důstojnost neberu,“ postěžuje si Gogh svému bratrovi. Rodiče ho vnímají jako ztroskotance, který se není schopný uživit, vesničané jako podivného cizince. Katolický farář dokonce zakazuje svým farníkům, aby mu stáli modelem!
Jeho vyvolená se pokusí o sebevraždu!
Až na několik přátelských setkání žije Vincent naprosto osaměle a není divu, že touží po spřízněné duši. „Sblížil se s Margo Begemannovou, ale když se začalo hovořit o sňatku, její rodina se ostře postavila proti.
Margo, která byla starší než Vincent, se s tím nedokázala smířit a otrávila se strychninem. Sice ji v nemocnici zachránili, ale tragický sběh událostí pokračoval dále,“ píše Dvořáková. Krátce nato skolí srdeční mrtvice Vincentova otce.
Mladý umělec, kterého už doma nedrží vůbec nic, si proto narychlo sbalí kufry a odjede z města pryč. Nejprve vyrazí do Antverp, kde se seznámí s japonským řezbářským uměním, načež zamíří za bratrem Theem do Paříže. „Očekávám Tě v Salle Carrée v Louvru,“ napíše mu koncem února 1886.
Umění, deprese a alkohol
Uvolněná a nespoutaná Paříž Vincenta doslova okouzlí.
Theo, který zde působí jako galerista, ho seznámí s Claudem Monetem (1840–1926), Camillem Pissarrem (1830–1903) a Georgem Seuratem (1859–1891) a z Gogha se stane nadšený obdivovatel impresionismu.
„Opouští sociální témata, maluje Paříž, experimentuje s jasnými barvami. Vášnivě se účastní uměleckých schůzek v kavárnách a jeho hlavním idolem se stává malíř Paul Gaugin,“ zmiňuje se Vít Haškovec.
Ostatní malíři ovšem neprojevují o jeho obrazy a myšlenky náležitý zájem, a Gogh tak začne po dvou letech života v přelidněném velkoměstě pociťovat deprese.
Snu o založení „malého bratrstva malířů“, které by fungovalo pod finanční záštitou samotné Theovy galerie, se rychle vzdá, podobně jako naděje, že se mu podaří založit spokojenou a početnou rodinu. Zůstanou mu jen plátna, barvy a absint, který tolik miluje. Začátkem roku 1888 uteče z Paříže pryč.
Maluje jako smyslů zbavený
Gogh zoufale touží po venkově a rozhodne se proto usadit v Arles v Provence. Okolní krajina prozářená sluncem mu učaruje a vlije mu do žil novou energii.
Mladý umělec pocítí obrovský příliv tvůrčích sil a vrhne se do práce s náruživostí, která se občas mění v posedlost.
„Vzrušení, které prožívám před přírodou, se někdy u mě stupňuje až k bezvědomí… Prožívám chvíle, kdy dojetí a okouzlení se u mne vyhrocuje až k šílenství, až k prorockému vidění,“ svěří se svému bratrovi. Maluje den co den, téměř bez přestání.
Dlouhé hodiny postává na žhnoucím slunci, zapomíná jíst i pít a do svého „žlutého domu“, který si najme k obývání, se vrací naprosto vyčerpaný.
Skončí v bezvědomí
O svůj tvůrčí zápal se však Gogh nemá s kým podělit. Opakovaně zve do Provance Gaugina, ale ten svou návštěvu neustále odkládá.
Nakonec v říjnu 1888 přece jen přijede a nadšený Gogh pro něj jako dárek namaluje první ze svých slavných Slunečnic.
Jenže Gauginovi se v Arles nelíbí, s Vincentem se nepohodne a těsně před Vánoci mu oznámí, že odjíždí. Zoufalý malíř se na přítele vrhne s břitvou, ale pak se vzpamatuje a za trest si uřízne kus ucha. Tak zní alespoň Gauginova verze.
Co se ten večer ve „žlutém domku“ skutečně odehraje, zůstává dodnes záhadou. Tak jako tak si Vincent ránu ošetří, uříznuté ucho zabalí do papíru a odnese ho do nejbližšího nevěstince. „Opatruj pečlivě tento předmět,“ předá ho jedné z prostitutek.
Zvládne se ještě vrátit domů a ulehnout. Rána se mu ale otevře a začne krvácet.
Upadne do komatu
Druhého dne ráno naleznou Vincenta zakrváceného a v bezvědomí. Tehdy se do „žlutého domu“ vrátí i vyděšený Gaugin, který okamžitě kontaktuje Theo van Gogha. „Bratr zastihl Vincenta v nemocnici. Jeho bezvědomí bylo hluboké, trvalo tři dny.
Lékaři Theovi naznačili, že Vincent sice bude žít, ale záchvaty šílenství se budou vracet,“ píše Dvořáková. Několik občanů z Arles navíc sepíše žádost o Vincentovu „internaci“ a talentovaný malíř tak musí město na nějaký čas opustit. V květnu 1889 se uchýlí do ústavu pro duševně nemocné v Saint-Rémy.
Trpí schizofrenií?
V místním zařízení stráví Gogh více než rok, než se jeho stav začne mírně zlepšovat. Mezitím se však několikrát pokusí o sebevraždu. „V té době jako by ve Vincentovi žili dva lidé.
Chorý a v záchvatech nevyzpytatelný ubožák a současně malíř, který v období mezi záchvaty maloval oslňující obrazy, v nichž nebylo nic nemocného. Pouze jeho malířský rukopis byl ještě prudší a dynamičtější,“ vysvětluje Dvořáková.
Když lékař souhlasí s Vincentovým propuštěním, bratr Theo ho svěří do péče doktora Paula Gacheta (1828–1909), známého přítele umělců a nadšeného sběratele.
V té době se také Vincent dočká prvního obdivného článku o své tvorbě a prodá svůj první, a za života bohužel i poslední obraz – a to za pouhých 400 franků, což je v přepočtu něco málo přes 3500 korun! Dále maluje, ale radost z práce jakoby ho nadobro opustila.
Vezme si s sebou zbraň
Koncem července 1890 odejde Vincent malovat do polí. Kromě stojanu, plátna a skříňky s barvami si s sebou vezme i revolver. „Neví se, jak k němu přišel,“ píše Miroslav Lamač.
U sebe ho nicméně má a do svého pokoje se ten večer dopotácí s prostřeleným hrudníkem. Doktor Gachet ho sice ošetří, avšak kulku se mu nepodaří vyjmout. Rozrušený Theo dorazí hned druhý den ráno, a když zjistí, že je bratr při vědomí, upřímně si oddechne.
Slíbí mu, že pro jeho záchranu udělá maximum, Vincent mu však odvětí, že není třeba: „Smutek bude dále trvat,“ povzdechne si tehdy. 29. července zemře v bratrově náručí.
Za rakví malíře, který během devíti let namaluje v naprosté osamocenosti a zcela nepochopen 900 obrazů, kráčí jen pár nejbližších přátel.
Postřelili ho jeho kamarádi?
Kolem smrti nadaného nizozemského malíře se však dodnes točí řada otazníků. Někteří odborníci totiž tvrdí, že jeho sebevražda nemusí být zcela průkazná.
Podobný názor zastávají i badatelé z Velké Británie, Steven Naifeh a Gregory White Smith, autoři malířovy obsáhlé biografie. Ti se domnívají, že ho mohli omylem zranit dva mladíci, kteří ho při práci často navštěvovali.
„Vědělo se, že ti dva chlapci, z nichž jeden nosil kovbojský kostým a hrál si se špatně fungující zbraní, chodí s Vincentem popíjet do polí. Máte tedy párek teenagerů se zbraní, chlapce, co si hraje na kovboje, máte tři opilé lidi,“ upozorňuje Naifeh.
Podivný je přitom i směr kulky, která Gogha zasáhne. Do těla mu totiž vnikne pod tupým úhlem, který sebevraždě rozhodně nenasvědčuje. Jak tedy slavný malíř doopravdy zemřel?
