Dnes ji bereme do ruky bez přemýšlení. Leží na stole, v kabelce, v autě i za uchem instalatéra. Propiska je tak obyčejná, až zapomínáme, že její vznik připomíná detektivku plnou neúspěchů, geniálních nápadů i šťastných náhod. A všechno začíná obyčejnou novinovou stránkou.

„To snad není možné! Zase kaňka!“ rozčiluje se ve 30. letech 20. století maďarský novinář László Bíró (1899-1985), když si při psaní umaže čerstvě dopsaný článek.

Plnicí pera sice vypadají elegantně, ale inkoust pomalu schne, rozpíjí se a často teče tam, kam nemá. Jednoho dne si Bíró všimne něčeho zvláštního. Novinový tisk schne téměř okamžitě. „Proč nemůže pero používat stejný inkoust?“ napadne ho.

Jenže hustá tiskařská barva je pro plnicí pero příliš viskózní. Společně se svým bratrem Györgym, který je chemikem, proto začíná hledat úplně nové řešení. Vymyslí drobnou kovovou kuličku v hrotu pera.

Ta se při psaní otáčí, nabírá hustý inkoust ze zásobníku a rovnoměrně jej přenáší na papír. Zdánlivě jednoduchý nápad mění svět. Ve skutečnosti ale nejde o úplně první pokus.

Už roku 1888 si Američan John J. Loud nechává patentovat pero s otočnou kuličkou pro psaní na hrubé materiály. Jeho konstrukce ale není vhodná pro běžné psaní a brzy upadá v zapomnění.

Vzbudí pozornost letců

Bratři Bíróové si svůj vynález patentují v roce 1938. Jenže přichází válka a oni jako Židé opouštějí Evropu. Nový domov nacházejí v Argentině, kde svůj nápad dál zdokonalují.

Propiska brzy vzbudí pozornost britského letectva RAF. Ve velkých výškách totiž plnicí pera často vytékají kvůli změnám tlaku. „Tohle je přesně to, co naši piloti potřebují,“ zní rozhodnutí britských úředníků.

Bíróovy propisky putují do kokpitů vojenských letadel a obstojí tam na jedničku. Po válce se začínají prodávat i veřejnosti. První kusy jsou ale tak drahé, že stojí téměř jako lepší hodinky. Přesto na ně lidé stojí fronty.

Konečně totiž mohou psát bez modrých prstů, rozlitých kaňek a vzteklého foukání na čerstvý inkoust.

Může si je dovolit každý

Skutečnou revoluci ale přináší až Francouz Marcel Bich (1914-1994). V roce 1950 zdokonalí výrobu, zjednoduší konstrukci a začne vyrábět levné, spolehlivé propisky pod značkou BIC. Najednou si je může dovolit téměř každý.

Z luxusní novinky se stává každodenní pomocník školáků, úředníků, lékařů i spisovatelů. Odhaduje se, že jen model BIC Cristal se prodává v desítkách milionů kusů denně a celkově se ho vyrobily už více než stovky miliard.

Přitom celý příběh začíná jedinou otrávenou větou novináře, který se odmítá smířit s inkoustovou kaňkou. Kdo by řekl, že jedna malá kovová kulička změní způsob, jakým lidstvo píše už téměř celé století?