Nálada v místnosti je na bodu mrazu. Císař se mračí a počítá. Jeho vojska postupují Německem a žoldnéři, když náhodou nebojují, umí jen natahovat ruku, aby dostali slíbený žold. A v Zemích koruny české vládne hrozný nepořádek.

Císař Ferdinand II. (1578–1637) hodlá zavést pořádek, ale skutečný stav uniká i jemu. „Vždyť se v tom nedá vyznat!“ vzteká se. A právem. V českých zemích se platí groši, ale i tolary.

Mince razí panovník, kolují ty, které nechal vyrobit vyhnaný zimní král Fridrich Falcký (1596–1632), své mince razí i mnozí šlechtici. Nakonec rada dospěje k rozhodnutí.

Vyhlásí konkurz na správce císařské mincovny – tím Ferdinand zabije dvě mouchy jednou ranou. Dá věci do pořádku a zároveň získá okamžitě dostatečnou hotovost, kterou tak moc potřebuje pro svá vojska.

Za císařem, který sní o rekatolizaci země a porážce všech protestantů, přichází dva muži. Prvním je Hans de Witte (1583–1630), protestanský finančník z Antverp, a židovský obchodník Jakub Baševi (1570–1634).

Protože nabídnou závratnou sumu za roční pronájem v hodnotě šesti milionů zlatých, v lednu 1622 je podepsána smlouva. Kdyby všechno šlapalo, jak má, pro císaře je to výhodný obchod. Jenže dobře se chtějí mít hlavně členové de Wittova mincovního konsorcia.

Spolčení mocných

Za bankéřem stojí skupina nejvlivnějších mužů v království. Členů je patnáct, provalí se jména jenom některých z nich. Tím, kdo všechno diriguje, je kníže Karel z Lichentštejna (1569–1627), královský místodržící v Čechách.

Pavel Michna z Vacínova (?1589–1632) je sekretář dvorské kanceláře, Albrecht z Valdštejna (1583–1634) vrchním velitelem císařových vojsk.

Všichni jsou muži, kteří za svou věrnost císaři během stavovského povstání získávají tituly, lacině skupují konfiskovaná panství rebelující šlechty a šplhají po žebříčku stále výš.

Mincovní konsorcium je cesta, jak vyšplhat ještě rychleji a nahrabat si násobně víc.

De Witte se jich zeptá: „Když roztavíme jednu minci a uděláme z ní mincí devět, kolik vyděláme?“ Počty jsou to jednoduché. Vzácné stříbro se nahradí lacinou mědí.

A protože císař si přeje mít ve svých financích pořádek, stahují takto všechny ostatní a poctivé mince k sobě a přetavují je v nové oběživo. „Vydám nařízení, že se smí používat jen tahle nová mince,“ pomůže akci Lichenštejn.

Hladové peníze

Protože si mohou vyrazit, kolik mincí chtějí, skupují statky ve velkém. Třešničkou je pak fakt, že takhle kupují i pozemky patřící císaři a znehodnocenou mincí je splacen i pronájem mincovny a protože to je včas, čeká členy konsorcia další odměny a tituly.

Loupež na třetí! Lidé se ale bouří, roste inflace. Nakonec Karel z Lichenštejna vyhlásí státní bankrot – takzvanou kaládu a hodnota nových mincí je konečně férově stanovena na necelých deset procent své nominální hodnoty.

Celá situace pak vede k hladomoru, který nejvíc dopadá na ty, kteří peněz mají obecně vždycky málo. Stejně tak drobní šlechtici jsou na tom bídně, ale to nikoho nezajímá. Zato císařův hněv je spravedlivý.

„Okamžitě to vyšetříte a kdo je za to odpovědný, bude pykat!“ Jenže urozená šlechta má cvik v tom, házet císaři klacky pod nohy. Vyšetřování je dlouhé a aktéři stihnou dřív zemřít, než si najde spravedlnost.