Z útrob kruhové arény, prosycené odérem peří a čerstvé krve, se ozývá ohlušující řev. Další kolo je tady! Oba okřídlení gladiátoři do sebe naráží jako dvě rozjeté lokomotivy. Za pár okamžiků padne jeden z nich k zemi. Končí další den na Filipínách…

Ačkoliv vyspělý svět kohoutí zápasy zakazuje, v některých zemích je tahle krvavá zábava stále nedílnou součástí místní kultury a nikoho ani nenapadne ji kvůli její krutosti zavrhovat. Navíc se na ní dá slušně vydělat. Ať už jako sázející, sázkař nebo majitel opeřeného bojovníka.

Tisíce let stará tradice

Za počátky nelítostných bitev na život a na smrt je třeba vrátit se o více než 5 000 let zpátky, do doby, kdy si asijští domorodci všimnou bojovnosti divokých kurů.

Jak dokládají četné archeologické nálezy, pomalu se rozvíjející tradici kohoutích zápasů tehdy tlačí dopředu zejména její spojení s rozličnými kulty a náboženstvími.

Z asijských končin si to zvířata posléze namíří přes území dnešního Pákistánu až do Mezopotámie a Říma. A jsou to právě obyvatelé Věčného města, kteří mají za časů Julia Caesara (100–44 př. n.

l.) dokonce úřední posvěcení chovat přímo pro zápasy bojová kohoutí plemena. V raném novověku pak přijdou do módy i v Anglii a ve Španělsku, odkud se v koloniálním období rozšířily i na americký kontinent.

Kohoutí šlechta

Kohouti zápasící v ringu se od drůbeže chaoticky pobíhající po zaneřáděném dvorku liší jako den a noc. Pocházejí většinou ze speciálních bojových chovů, po dlouhá léta křížených s divokými plemeny z džungle.

Jsou daleko agresivnější a mají také silnější teritoriální pud. Ještě předtím, než kohouti poprvé vkročí do arény, musí absolvovat dlouhý, tvrdý a často dvoufázový trénink, který se zaměřuje hlavně na zvyšování síly a vytrvalosti.

Majitelé nešetří na speciálním krmivu, které kromě výživových doplňků, vitaminů a minerálů nezřídka kdy obsahuje také anabolické steroidy pro rychlý přírůstek svalové hmoty.

Na váhu!

Než se do sebe bojoví opeřenci pustí, musí na váhu. Zápasit spolu totiž většinou mohou jen stejně těžcí jedinci. Před zápasem se kohoutům vyholí nohy a část těla pod křídly. Jsou tak rychlejší a mrštnější.

Kromě části peří přicházejí také o svou pýchu, hřebínek a lalok. Hlava je díky tomu lehčí a méně zranitelná. V poslední fázi přípravy se pak kohoutům odštípnou ostruhy na zadní straně pařátů a nahradí se – většinou kovovými – bodci.

Ty se v některých zemích navíc ještě pokapávají jedem. Tahle pomůcka dokáže značně urychlit zápas a zajistit krvelačným divákům ještě více rudé tekutiny. Ostruha kohoutovi časem znovu doroste.

Krvavá čtvrthodina

Prakticky každá země, ve které se ať už legálně, či ilegálně konají kohoutí zápasy, má pro jejich průběh svá pravidla. Jedno je ale spojuje, a to finiš. Boj končí právě ve chvíli posledního vydechnutí jednoho z kohoutů.

Ani vítězství však nemusí být pro zvíře výhrou. Často umírá jen pár minut po zápase, vyčerpáním nebo na následky vnitřních zranění. Ti, co mají štěstí a krvavá jatka přežijí, vběhnou za pár dní do ringu znovu.

Ve snaze obhájit tu krvavou zvířecí řež a zmírnit její krutost přijali před časem v Thajsku nová pravidla, která svým výkladem připomínají box včetně váhových kategorií.

Oba opeřence čeká pět kol po 15 minutách, která jsou navíc oddělená tříminutovými přestávkami.

Střetnutí už nekončí jenom ve chvíli smrti jednoho z ptáků, ale i v okamžiku, kdy jeden začne před druhým opětovně utíkat, je zraněný, silně krvácí či není schopen zaujmout bojovou pozici.