Vikingy si představujeme jako drsné rváče a kruté válečníky, kteří páchli potem a krví. Nemyli se, nestříhali si vlasy. Jenže tenhle obrázek dostává s novými archeologickými výzkumy a bádáním ve starých kronikách pořádně na frak! Jak tomu bylo ve skutečnosti?

Podle archeologických nálezů měli obávaní skandinávští válečníci ve své výbavě hřebeny, pinzety na vytrhávání chloupků, párátka, a dokonce i náčiní na leštění nehtů. Také středověcí kronikáři je líčí podobně:

„Každý den si česali vlasy, každou sobotu se koupali a velmi často měnili špinavé šaty za čisté,“ napsal kupříkladu o Vikinzích v roce 1220 anglický kronikář John z Wallingfordu.

Nejšpinavější bytosti, jaké Alláh stvořil?

Je pravda, že arabští současníci Vikingů se o úrovni jejich osobní hygieny nevyjadřovali dvakrát pochvalně.

Například arabský vyslanec Ahmed Ibn Fadlan (ve slavném filmu Vikingové z roku 1999 ho ztvárnil Antonio Banderas) se setkal s Vikingy na řece Volze a označil je za „nejšpinavější bytosti, jaké Alláh stvořil“.

Jenže Arabové, kterým náboženství předepisovalo k očistě před modlitbami koupel pětkrát denně, by svými nároky na hygienu zahanbili i dnešní civilizovanou společnost.

Móda vyholených krků a slepých očí

Vlasy a vousy nenosili Vikingové rozcuchané, ale pečlivě si je pročesávali a zastřihávali. Důkazem je například nález řezby mužské hlavy ve vikinském hrobě z norského Osebergu. Hlava má krásný dlouhý knír, upravenou bradku a hladce vyholené tváře.

Z dobových kronik víme, že také vlasy nosili Vikingové přistřižené podle skandinávské módy, která se vyznačovala dlouhými ofinami a vyholeným týlem.

Zachoval se nepodepsaný středověký dopis, ve kterém nabádá jakýsi Angličan svého bratra, aby se vzdal záliby „v dánské módě vyholených krků a slepých očí“. Myslel tím velice pravděpodobně zmíněné vikinské ofiny, které padají do čela a zakrývají výhled.

Zženštilí vikinští přivandrovalci

Dnes už je jisté, že tito seveřané nebyli nemytí a nečesaní divoši, jak si je představujeme. Naopak, byli to svým způsobem výstřední „metrosexuálové“ raného středověku.

Dobové prameny, především z britských ostrovů, popisují Vikingy jako velmi upravené muže, kteří nosili líbivé oblečení, často se myli a voněli. Mnozí z nich byli vzdělaní a zábavní společníci.

Dočítáme se, že kupříkladu saské ženy byly z vikinských mužů celé pryč a šly by kvůli nim na konec světa. Vikinské ženy si své dlouhé vlasy stáčely do jednoduchých uzlů na temeni hlavy, které si zdobily barevnými stužkami a sponami.

Zato mužské účesy byly velmi složité a pro ostatní Evropany často až nepochopitelné a exotické.

Kterou barvu měli nejradši?

Vikingové chodili velmi dobře oblečení. Jejich móda byla praktická a jednoduchá. Milovali barevné látky, oblíbené byly zvláště modrá a červená barva. Jejich lněné i vlněné materiály byly vynikající kvality.

Ti nejbohatší a nejváženější z Vikingů si libovali v modelech, zdobených zlatem a stříbrem. Ženy nosily dlouhé šaty a suknice na ramenech sepnuté krásnými sponami, muži haleny a úzké kalhoty různých délek.

Rohy, parohy a křídla

Zajímavá je historie „rohatých“ přileb, bez kterých si vikinského válečníka neumíme představit. Helmy nebo čapky s rohy se objevují už na nástěnných malbách z doby kamenné.

Také v řeckých a římských pramenech najdeme zmínky o rozích, parozích a křídlech, které si obyvatelé evropského severu upevňovali k přílbám. Tento zvyk ale zřejmě vymizel ještě před nástupem Vikingů, i tak šlo výlučně o helmy užívané k náboženským obřadům.

Archeologické nálezy helmic s rohy jsou velmi vzácné a rozhodně to nevypadá, že by helmy s rohy byly běžnou součástí výstroje vikinských bojovníků.O rozšíření této mylné představy se zasloužili kostýmní návrháři oper Richarda Wagnera z 19. století, známý je zejména Prsten Nibelungův.

V nich totiž byly rohaté přilby jakýmsi poznávacím znamením pro záporné postavy, pro lotry a darebáky. A proč vlastně Vikingové tyto rohaté přilby nenosili? Jednoznačně kvůli jejich nepraktičnosti v boji.

Jak vypadala kostra „spanilé“ seveřanky?Další mýtus se týká vikinských žen. Podle legend to byly krásné a zároveň obávané válečnice. Což o to, pravděpodobně byly opravdu dostatečně urostlé, aby potvrdily mýtus o své síle.

Ovšem s jejich krásou to bude ve skutečnosti horší. Antropologové totiž zjistili, že se velice podobaly mužům. U řady kosterních nálezů se dokonce jen velmi špatně odlišují mužské a ženské kostry.

Někdy to vypadá tak, že mužské lebky nesou spíše ženské rysy a opačně, takže není problém najít kostru „spanilé“ seveřanky, která měla silné čelisti a enormně vyvinuté nadočnicové oblouky.

Skandinávští vědci v roce 2017 znovu podrobně studovali jeden z nejlépe zachovaných hrobů z vikinské doby – známé pohřebiště ve švédském městě Birka. Bylo objeveno roku 1880 a obsahovalo pozůstatky válečníka, i po smrti po zuby ozbrojeného.

V hrobě s ním byl nejen meč a šípy s hroty uzpůsobenými pro prorážení zbroje, ale také dva koně. Mezi dalšími artefakty byla například i desková hra včetně figurek.

Co prozradila DNA

Některé morfologické rysy na mrtvém těle od počátku výzkumu naznačovaly, že jde o netypicky stavěného muže, jenže nový výzkum pomocí genetiky ukázal, že to bylo všechno jinak. DNA odebraná z kostry jednoznačně prokázala, že šlo o ženu.

Protože se ale jednalo po více než století o pravzor toho, jak by měl vlastně hrob Vikinga vypadat, automaticky se vždy počítalo s tím, že jde o tělo muže. DNA tohoto „válečníka“ totiž neobsahovala žádný chromozom Y, který musí mít každý muž.

„Jde o první jednoznačný důkaz, že existovaly i vikinské válečnice,“ uvedl profesor Mattias Jakobsson z univerzity v Uppsale, který se na výzkumu podílel.

Analýza izotopů dále potvrdila, že „válečník“ žil velmi potulným způsobem života, což přesně odpovídá tomu, co dnes o vikinských nájezdnících víme.