Říman Titus Livius v létě vstává už s prvními rozbřesky Slunce. Kdyby byl řemeslníkem, pustí se hned do práce v dílně, protože ho ale živí obchod s olivami a vínem, zhruba dvě hodiny se věnuje zápisům svých příjmů a výdajů.

Pak vyrazí na pochůzky po městě. Na Foru se schází politici, lidé k soudním přelíčením a samozřejmě i obchodníci ke sjednávání transakcí. Domluví několik dodávek vína.

Kolem osmé už úředníci Forum opouštějí a místo nich sem míří ti, kteří se chtějí pobavit, třeba si zahrát v kostky.

Bez jídla to nejde

Tichým kručením se hlásí o slovo Liviův žaludek, a tak se zastaví v blízké pekárně na rohu. Na velkých dřevěných policích jsou tam vyrovnány čerstvé vonící pecny, které se trochu podobají dnešním typickým kaiserkám, ovšem v mnohem větším provedení. S chutí se do něj zakousne.

Bez povšimnutí mine nedaleké thermopolium, lidovou jídelnu, kde jedí hlavně nižší vrstvy. I když ryba odtamtud voní a láká jeho chuťové buňky, on si ji dopřeje až doma z rukou manželky.

žádný ztracený čas

Kdyby se ukázal mezi chudinou, vzbudilo by to poprask. Odpoledne vyrazí do veřejných lázní, kde očistou těla a diskusemi o společenských problémech stráví čas až do večeře.

Nejde o ztracený čas, i tady potká několik obchodních přátel.  Zatímco u římských řemeslníků a dělníků se pracovní doba počítá v létě zhruba na sedm hodin, v zimě přibližně o hodinu méně, v Liviově případě je to víc, ale jeho denní program je pestřejší. Spát chodí časně, už po stmívání.