Když začal vládnout, Rusko se nacházelo v dezolátním stavu. K tomu všemu musel usednout na trůn už v necelých třinácti letech. V dětství přišel o oba rodiče, zabil svého syna i vnouče. Svou agresi si vybíjel i na cizích lidech či zvířatech. Co stálo za jeho krutostí?
Ivan IV. Vasiljevič, známý pod přezdívkou Hrozný (25. srpna 1584), byl synem moskevského knížete Vasilije III. Ivanoviče a Jeleny Glinské. Když ve třech letech přišel o otce (zemřel v 54 letech stářím), chopil se moci jako moskevský kníže.
O rok později se ale regentská rada rozhodla, že takto mladý muž není schopen vládnout celé zemi. A tak se moci ujala Jelena Glinská za pomoci svého milence, knížete Tělepněva-Obolenského, se kterým udržovala poměr prakticky od smrti manžela.
Malý Ivan neměl sebemenší šanci jakkoli zakročit a titul mu byl dočasně odebrán.
Matka mučí, syn se dívá
Jelena Glinská začala ihned po svém jmenování dělat v zemi pořádek. Mnoho odpůrců a nepřátel s největší krutostí zavírala a nechávala je umírat hlady. Neštítila se ani mučit své dva švagry, kteří patřili k jejím politickým odpůrcům.
Tomu všemu Ivan přihlížel a podle některých odborníků mohl právě zde vznikat zárodek jeho zvrhlého chování. Impulzem k němu mohla být samotná smrt jeho milované matky, která se nikdy netajila tím, že se o svůj život bojí. Kvůli strachu se dokonce většinu času ukrývala doma.
Kdo otrávil Jelenu
V roce 1543, když bylo Ivanovi třináct let, jeho matka skutečně umírá. Tomu předcházelo několik týdnů v bolestech, kdy objížděla kláštery a hledala pomoc shůry. Šlo v jejím případě o přirozenou smrt, nebo o vraždu?
Podle některých odborníků měla ve vlasech vysoké množství olova, což by mohlo nasvědčovat otravě. Na druhou stranu se olovo v té době často používalo při léčbě.
Nepohodlný dědic se stává neporazitelným
Po celé čtyři roky si Ivan Hrozný dobře uvědomoval, že je pro mnohé šlechtice a kněží pouze nepohodlným dědicem, kterého se chtějí za každou cenu zbavit. Jedním z jeho největších nepřátel byl bojar Andrej Šujský.
Bojaři byli na Kyjevské Rusi příslušníky nejvyšší aristokracie, obvykle hned druzí po vládnoucím knížeti. Ivan Hrozný nechal Andreje Šujského roztrhat rozzuřenými psy a jeho přívržence odsoudil k vyhnanství.
Po tomto činu získal sebevědomí a začal sám sebe považovat za neporazitelného. To ho přimělo pomstít se bojarům, kteří mu neustále stáli za zády, hlídali každý jeho krok a číhali na každou jeho chybu.
Ivan Vasiljevič měl dvě možnosti – buď je zabít, což by mohlo ohrozit jeho pozici, anebo se oženit.
Velká a osudová láska Ivana Hrozného
Ivanovi bylo sedmnáct let a už nechtěl být dále loutkou. Proto se rozhodl oženit s Anastazií Zacharjinou Romanovnou-Koškinovou, která pocházela ze zámožné a bohaté rodiny.
Ivan Hrozný se tak stal plnoletým o rok dříve a konečně se mu povedlo získat nad celou zemí kontrolu. Už se nemusel bát, že by se mu do vládnutí pletli bojaři. Mezi ním a Anastazií se navíc nejspíš skutečně jednalo o silnou a hlubokou lásku.
Zrod zabijáka
Na svět mu během svého krátkého života přivedla celkem šest dětí. Byla jedinou ženou, která dokázala zmírnit jeho výbušnou a krutou povahu. V roce 1560 ale bohužel ve svých třiceti letech zemřela.
Její smrt Ivana Hrozného natolik zasáhla, že se z něj rázem stal nekontrolovatelný zabiják. Zdálo se totiž, že byla nejspíš otrávena olovem, stejně jako jeho matka.
Potěšení z týrání
Agresivní chování a výbušná povaha Ivana Hrozného se začaly projevovat již v dětství. Nikdo neví, co přesně to způsobilo, ale už v sedmi letech měl Ivan Vasiljevič sklony k vražednému jednání. Potěšení nacházel především v usmrcování zvířat.
Zprvu si vystačil se střílením ptáků, později začal týrat a zabíjet větší zvířata – kočky, psy a později i divokou zvěř. Co ho k takovému jednání vedlo? Zabíjel pro potěšení?
Historici dodnes tápou, ale nejpravděpodobnější teorie mluví o tom, že to způsobila výchova bez otce a kruté jednání jeho matky Jeleny.
Mučení na skřipci, nařezávání žil
Když začal vládnout a země vzkvétala, lidé z mocných bojarských kruhů proti němu začali pletichařit. Chtěli ho sesadit z trůnu, nebo rovnou zabít. S takovými se ale uměl vypořádat hezky po svém.
Ve většině případů je mučil na skřipci, nechával vyhladovět k smrti, nebo jim nařezával žíly, aby pomalu a bolestivě vykrváceli. Podle některých zdrojů měl takto na svědomí více než několik desítek mužů, ale i žen.
Proč mizeli bezbranní poutníci?
Zabíjení se mu tak zalíbilo, že mu to bylo stále málo. I proto často chodil do okolních lesů, zastavoval bezbranné poutníky, unášel je a pak v mučírně týral.
Na toto vyvražďování nevinných lidí nikdy nikdo nepřišel, možná i proto jeho popularita neklesala, ale naopak rostla. Zbavování se odpůrců navíc bylo v té době běžnou věcí – nikdo nesoudil, zda jde o dobrý nebo špatný čin.
Jak zlikvidovat bojary
Ivan Hrozný rozdělil správu země do dvou oblastí – tzv. zemštiny a opričniny. Pod zemštinu spadaly zemské orgány, jako například bojarská duma, která se starala o správu majetku, budov a financí.
Opričnina pak přímo spadala do kompetencí cara, který měl nad vším dohled a zároveň i poslední slovo ve všech oblastech ekonomiky, politiky, zahraničního vyjednávání a mnohých dalších. Ivan byl zásadně proti bojarům, se kterými měl dlouhodobé spory.
Vždyť, jak víme, zabil Andreje Šujského, který byl jeden čas hlavním představitelem zemských orgánů. Tímto způsobem se snažil prosadit svou absolutistickou vládu a zároveň chtěl zamezit vzniku nových správ, které by jeho vládu ohrožovaly.
Chránit panovníka, rozsévat strach
Hlavním cílem opričniny mělo být prosazení absolutistické moci panovníka, samoděržaví, a především odstranění všech „zrádců“ – nepřátel Ivana Hrozného. Jeho hlavním mocenským nástrojem se stalo opričné vojsko, neboli opričníci.
Šlo v podstatě o carovu osobní gardu, o tajnou policii, která měla neomezené pravomoci. Chránila panovníka, udržovala pořádek ve městě, rozsévala strach. Mohla si dělat prakticky cokoli. Pokud je někdo urazil či jen řekl křivé slovo, okamžitě ho čekal trest smrti.
Tajná policie může všechno!
Na začátku byla v gardě opričníků tisícovka mužů, o pár let později už se rozrostla na šest tisíc dobrovolníků. Mimo jiné měli právo veřejně popravit skutečné i domnělé odpůrce vlády Ivana Hrozného, mohli zabavovat jejich veškerý majetek.
Později však přišlo rozhodnutí, že opričnina bude součástí armády země. To se samozřejmě nelíbilo především bojarsko-knížecí aristokracii. Veškeré její snahy tomuto kroku zabránit ale byly neúspěšné.
40 000 zavražděných
Tajná policie se později stala také bojovou jednotkou. Mezi její nejznámější akce patří velkolepá výprava do Novgorodu, v němž v roce 1570 došlo ke spiknutí proti vládě Ivana Hrozného. Tato zpráva se k carovi donesla od jednoho ze špehů.
Po příjezdu do Novgorodu se opričnina dala do práce a začalo doslova peklo na zemi. Nepřetržité vyslýchání obyvatel trvalo neuvěřitelných šest týdnů. Topili je v zamrzlé řece Volchov v dnešní Leningradské oblasti.
Neštítili se zabíjet ani těhotné ženy či malé děti. Lidé byli mučeni dlouhé hodiny nepředstavitelnými praktikami. Podle dochovaných záznamů bylo v Novgorodu za necelé dva měsíce zavražděno kolem 4000 lidí, oběti v širokém okolí se odhadují na 40 000.
Mučit ano, bojovat ne
Dva roky po útoku na město Novgorod, v roce 1572, Ivan Hrozný opričninu zrušil. Neosvědčila se. Hlavní síly odporu bojarstva byly sice zlomeny a mnoho rodin vyhlazeno, ale nastolit samoděržaví se v plném rozsahu nepodařilo.
Ukázalo se, že opričné vojsko, zvyklé terorizovat domácí obyvatelstvo, se nehodí pro regulérně vedenou válku.
Polonahá snacha svádí cara
V roce 1581 se Ivan Hrozný provinil tím nejhorším činem, když ve svém domě brutálně napadl snachu Jelenu Šeremetěvovou, která byla v té době ve vysokém stupni těhotenství. Údajně ji napadl z toho důvodu, že se před ním promenádovala polonahá a sváděla ho.
Poblíž byl naštěstí její manžel Ivan Ivanovič, syn Ivana Hrozného. Snažil se svou ženu ochránit, otec ho ale několikrát udeřil železnou tyčí do hlavy, až upadl do bezvědomí.
„Není lékaře, který by uzdravil mou duši…“
Jelena na následky stresu dítě potratila a Ivan Ivanovič na následky zranění po čtyřech dnech zemřel. Ivan Hrozný začal mít silné výčitky svědomí, údajně bloudil Kremlem a vyl jako vlk. Nikdy se nedokázal smířit s tím, že prolil vlastní krev.
Zmínil to i ve své závěti: „Duše je nemocná a není lékaře, který by ji uzdravil.“
Předstíral smrt?
Ivan Hrozný zemřel 24. března 1584. Dodnes se jedná o největší záhadu, spojenou s jeho osudem. Večer car vypadal podle výpovědí svědků normálně. Po hodinové koupeli se vrátil do svého pokoje a v klidu ulehl, aby se prospal. Už se ale nikdy neprobudil.
Zpočátku nikdo z jeho blízkých nevěřil, že je skutečně mrtvý, byl totiž známý tím, smrt několikrát předstíral, aby se přesvědčil, kdo při něm opravdu stojí. Když se ale nehýbal několik dlouhých hodin, byla situace jasná. Jak tedy zemřel? Někdo tvrdí, že byl otráven olovem, jiní zase spekulovali o sebevraždě.
Kam zmizel zlatý kremelský poklad?
Někteří historikové spekulují o tom, že kruté chování Ivana Hrozného nebylo způsobeno špatnou výchovou a dětstvím bez rodičů, jak se často tvrdí. Domnívají se, že trpěl vážnou psychickou poruchou, která se postupem let zhoršovala.
Pravděpodobně šlo o paranoiu nebo schizofrenii. Ivan Hrozný měl totiž velice často neodbytný pocit, že jej někdo sleduje. Proto také v roce 1564 přikázal naložit zlatý kremelský poklad, zamaskovat ho kožešinami a odvézt z Moskvy.
Čím dál častěji trpěl utkvělými představami, že ho chce někdo zabít. Na noc se zamykal, před dveřmi musela neustále stát stráž.
Období zmatků a slabomyslný car
Po smrti Ivana IV. Hrozného nastoupil na trůn jeho slabomyslný syn Fjodor I. Ten už však příliš nevládl, většinu času trávil na modlitbách. Veškerou moc za jeho vlády měl Fjodorův švagr Boris Godunov.
Když Fjodor I. roku 1598 zemřel, stal se Godunov jeho nástupcem. Ani on se ale nedokázal postarat o upadající zemi, ve které čím dál častěji propukaly skupinové nepokoje a protesty.
Celé toto mnohaleté období se v ruské historii popisuje slovem „smuta“, tedy období zmatků.
Hrdina, který vše zničil
Ačkoli během své vlády napáchal Ivan Hrozný spoustu krutostí, rozpoutal nepokoje a snížil životní úroveň všech sociálních vrstev, lidé ho přesto obdivovali.
Především střední vrstva ho bez ohledu na jeho činy vnímala jako vzdělaného cara s nadhledem a s touhou zatočit s nejvyšší ruskou mocností – s bojary. Veškeré jeho prohřešky pak tito lidé automaticky připisovali církvi a bojarům.
