Lenost bývá zpravidla vnímána jako vlastnost s negativními konotacemi, i když, pravda, lenost může být i motorem technologického pokroku.

Jak ukazují nové paleontologické výzkumy, líní jsou nejen mnozí moderní lidé, ale leccos o zevlování a zahálčivosti věděli i jejich dávní příbuzní.

Vždy ve střehu by nemělo být jen heslo slavného amerického detektiva Nicka Cartera, ale i každého stvoření žijícího v divoké přírodě. Stačí jen malý úbytek koncentrace a kořist je v trapu, či se nebohý tvor sám stává kořistí.

Rovněž tak není zcela od věci držet krok s měnícím se okolním prostředím. To si ovšem zřejmě neuvědomoval Homo erectus, který se na scéně objevil před 1,89 miliony lety. Vydržel na ní poměrně dlouho, avšak nakonec z ní před 150 000 lety zmizel.

Homo erectus již nebyl z těch předků člověka, kteří žili ve stromech. V době, kdy pralesy ustoupily savanám, museli se nové situaci přizpůsobit i hominidé.

Nezbylo jim nic jiného než zkusit zprvu trochu nejisté krůčky po všech čtyřech na zemi mezi vysokými travinami, kde se snadno mohli stát obědem pro predátory.

Nakonec si s touto situací poradili, mimo jiné i tím, že se vzpřímili, aby měli lepší rozhled, ale jistě to pro ně nebyla žádná legrace.

Homo erectus, jak jeho název napovídá, už chodil vzpřímeně a po svých dolních končetinách se pohyboval s jistotou. Žil ve společenstvích a vyráběl i nástroje.

Ale nijak se u toho nepřetrhl, tvrdí Ceri Shipton z Australské národní univerzity, který se svým týmem život člověka vzpřímeného zkoumal. „Nebyli to průzkumníci, které by zajímalo, co se skrývá za rohem.

Rozhodně pro ně zvědavost nebyla takovým motorem, jako je tomu u moderních lidí,“ dodává.

Shipton vychází z nálezů učiněných při průzkumu na Arabském poloostrově. Zatímco, jak praví přísloví, dobrá hospodyňka skočí pro pírko i přes plot, homo erectus se spokojil s tím, co měl po ruce.

Své nástroje tak například vyráběl z nekvalitních kamenů, které našel kolem svého obydlí. Přitom nedaleko od něj, jen za malým vrchem, bylo naleziště velmi kvalitních nerostů, ze kterých by bylo možné vyrobit nástroje lepší a odolnější.

Toto chování bylo mezi příslušníky tohoto rodu zřejmě široce rozšířené. Lišili se tak od anatomicky moderních lidí ale i neandrtálců, kteří za kvalitními surovinami vykonávali výpravy třeba i do obtížně dostupných hor.

Homo erectus ve svém vývoji ustrnul a nereagoval na měnící se okolní prostředí.

Záhy tak Homo sapiens a neandrtálec získali nespornou evoluční výhodu a člověku vzpřímenému nezbylo nic jiného, než najít spočinutí v archeologických nalezištích a učebnicích antropologie.