Legendy, které přitahují pozornost lidí k magickému vrcholku Blaníku, se u nás šíří doslova jako mor už od keltských dob.  Už v době halštatské kultury v průběhu 5. století př. n. l. se zde tyčí keltské hradiště přibližně kruhovitého tvaru.

Jeho obyvatelé si na svoji ochranu budují dva velké kamenné valy. Ty je ostatně možné spatřit na kopci dodnes, stejně jako střepy nádob nebo mlýnské žernovy, které odhalují archeologické vykopávky.

Mladí Keltové sedí ani nedutají, když jim stařešina vypráví dávný příběh: „A v tom, když bylo našim bojovníkům nejhůře a spousta z nich prolila krev na záchranu svého rodu, svých žen a dětí, najednou se ozvaly jakoby mohutné hromy. Oblohu rozčísl blesk.

Zatmělo se a hora se rozestoupila. Z ní začaly proudit davy bojovníků.“

Propadnou se do nitra

Všichni mu doslova visí na rtech, a tak se nadechne a pokračuje: „Posily se vrhly na nepřátele a rychle je pobili. Všude kolem byla spousta krve. Když jim ale naši přeživší chtěli poděkovat, bojovníci najednou nebyli nikde. Zmizeli.

Snad se propadli do nitra hory, kdo ví.“ „A co se s nimi tedy stalo?“ zeptá se jeden zvědavý chlapec. Muž pokrčí rameny a odpoví: „To nikdo neví.

Ale prý odpočívají uvnitř hory a bude-li nám opět nejhůř, znovu vyrazí na pomoc.“ Chlapec se s takovou odpovědí spokojí. Je to hezká představa mít ukryté pomocníky připravené podat ruku, až bude doopravdy úzko.

Vzniká radikální sekta

Keltové si v příbězích o statečných bojovnících spících v samém nitru hory přímo libují. Zřejmě už od jejich dob se vyprávění o vojsku, které přijde na pomoc, tradují mezi lidmi. Starší generace je vypráví svým potomkům.

Není divu, že je jenom otázkou času, kdy je někdo konečně přenese na papír. Ve 2. polovině 15. století žije u nás jistý kazatel Mikuláš z Vlásenice u Pelhřimova (†1495). Zakládá tu radikální utrakvistickou sektu Mikulášenců.

„Jestli se lidé nepolepší, čeká je pod Blaníkem osudová bitva,“ promlouvá Mikuláš do duše svým ovečkám.