„Právě dokončuji novou symfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně,“ píše Antonín Dvořák v dubnu roku 1893 z New Yorku přátelům do Čech.
Rodí se jeho nejslavnější dílo Z Nového světa, možná vůbec nejhranější symfonie všech dob…
Hudební skladatel Antonín Dvořák (1841–1904) si v 80. letech 19. století získává respekt i v zahraničí. Jeho díla se hodně hrají v Anglii, kam skladatel také několikrát vycestuje.
„Když jsem stál Londýně před tisíci lidmi a všechno jásalo a bouřilo, věřte mi to, tak dojat jsem nebyl nikdy,“ líčí svoje úspěchy přátelům.
Chtějí prý po něm dokonce i autogramy… „Už mám tý slávy dost a raději bych už seděl doma mezi svými,“ píše pro změnu v roce 1886. Jeho hudba se tehdy již hraje také ve Vídni, Lipsku, Berlíně nebo Budapešti.
Nabídka, která se neodmítá
Další úspěch přichází na jaře 1891. Dvořák by mohl vést konzervatoř v New Yorku! Ředitelka americké Národní hudební konzervatoře Jeanette Thurberová (1850–1946) mu nabízí plat neuvěřitelných 15 000 dolarů.
To je asi třicetinásobek sumy, kterou by mohl dostat jako šéf pražské konzervatoře, kde je už nyní profesorem! Přesto váhá. Na nabídku nakonec kývne, hlavně aby finančně zabezpečil početnou rodinu.
„Zaplať pan bůh za všecko, co nám nadělil, ale nadevše milé by nám bylo, kdybychom už byli u Vás!“ píše v únoru 1895 z Ameriky tchyni v dopise, kde s uspokojením vypočítává své příjmy. Z listu je silně cítit jeho stesk po domově.
Nakonec stráví v Americe s jednou krátkou přestávkou (prázdniny v roce 1894) celkem dva a půl roku.
S učením se nemaže
Vrací se zpět v roce 1895 a opět přijímá profesuru na pražské konzervatoři. Jaký je učitel? Na řeči si nepotrpí. „Na delší nebo dokonce soustavný výklad, na rozbor nějaké skladby nebylo pomyšlení.
Náhodou tam například měl někdo čtyřruční úpravu Cherubínových ouvertur. Zahrajte tuhletu, řekne Dvořák. A potom: To je fajn muzika. Nic dál,“ líčí skladatel Vítězslav Novák (1870–1949), jeho žák na konzervatoři.
Kromě výuky Dvořák intenzivně skládá a na své hudební konto si připisuje proslulé opery jako Čert a Káča (premiéra 1899) nebo Rusalka (1901). Nejšťastnější Dvořák je, když může být s rodinou, i když to příliš nedává najevo. Žije úplně obyčejný život. Rád jí.
„V čase švestek prosíval matku o oběd a vidím ještě, jak odpočítávala matka pro Antona na misku 30 knedlíků, z nichž nezbylo ničeho,“ vzpomíná Dvořákova sestřenice Anna Dušková.
Po večeři má ve zvyku zastavit se v hospodě na jedno nebo dvě piva. Cizí mu není ani sport. „Později pak pořídil si činky, s nimiž rád cvičíval v ranních hodinách,“ líčí otcovy zvyky Otakar.
Ve Vysoké u Příbramě, kde zařizuje rodinné letní sídlo, si Dvořák oblíbí hru v kuželky, pro kterou si vyhrazuje neděli a čtvrteční odpoledne.
Rána tráví nad tunelem
Jeho největší vášní ale po celý život zůstává železnice. Kde se v něm bere takové nadšení pro mašinky? Jako dítě na vlastní oči spatřil stavbu železnice, která vedla přes jeho rodnou Nelahozeves směrem do Drážďan.
„Dal bych všechny svoje symfonie za to, kdybych vynalezl lokomotivu,“ stýská si jednou Dvořák. Kdykoli má chvíli času, vyráží na pražská nádraží, kde si povídá se strojvůdci.
Každý den začíná procházkou nad tunel, kterým vlaky z nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) míří na jih.
Od svého zvyku neupustí ani tehdy, když se roku 1901 stane ředitelem pražské konzervatoře a od císaře Františka Josefa I. (1830–1916) je jako rytíř povýšen do šlechtického stavu…