„Generál Píka měl rozsáhlé znalosti o sovětských táborech nucených prací, o tzv. gulazích, protože měl na starosti, když bylo nařízeno propuštění našich občanů z těchto táborů,“ vysvětluje současný historik František Hanzlík.

Právě informace o zvěrstvech, které probíhaly v Gulazích podepíšou Heliodoru Píkovi ortel smrti.

Po nacistické okupaci Československa v březnu 1939 musí generál Heliodor Píka (1897–1949) zmizet ze země a v Londýně nabízí pomoc exilové vládě.

Edvard Beneš ho posílá do rumunské Bukurešti, kde plní funkci vojenského vyslance pro oblast Balkánu. Později se přesouvá do Istanbulu.

Dohoda o vojenské spolupráci

Zde se potkává s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou (1895–1979). „Předejte moji žádost o podporu spolupráce se Sovětským svazem prezidentu Benešovi,“ apeluje na něj Svoboda. Píka vyhoví a Edvard Beneš požadavek přijímá.

V Moskvě tak vzniká československé vojenské vyslanectví. Další schůzka Píky se Svobodou v roce 1941 už je konkrétnější.

Mluví nejenom o další zpravodajské spolupráci s Moskvou, ale i o vytvoření československých jednotek na území SSSR. Jakmile československá exilová vláda návrh posvětí a 18. července 1941 je podepsána sovětsko-československá vojenská dohoda, stěhuje se Píka do Moskvy, kde vykonává funkci vojenského atašé.

Osudné informace o táborech

První jednotku československé armády na území SSSR vytváří Píka v roce 1942. Sbírá do ní vojáky z československého legionu (vlastenci, kteří po v roce 1939 okupaci odešli do Polska a po jeho porážce ustoupili do SSSR, část z nich se ocitla i v sovětských gulazích).

Přibývají i českoslovenští občané žijící v SSSR a slovenští zajatci a přeběhlíci, kteří předtím bojovali ve slovenské armádě proti SSSR, a volyňští Češi. Při náboru vojáků se dozví i leccos o tom, jak to funguje v táborech nucených prací, tzv. gulazích.

A to se mu později vymstí. 1. československá samostatná brigáda, sestavená Píkou, už v září 1943 bojuje na frontě u Kyjeva a osvobozuje město. Když je v listopadu téhož roku podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva, jde i o Píkovu zásluhu.

Sovětské velení pak žádá v srpnu 1944 o podporu Slovenského povstání Rudou armádou. Sám vůdce Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) plán odsouhlasí. Maršál Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) poté zahajuje karpatskou operaci.

Komunistům se postarají o zatčení

Jak sovětská vojska postupují dál na území Československa, chce Píka, aby jim velel Ludvík Svoboda. Sověti to ale odmítají. V květnu 1945 je Píka jmenován do funkce náměstka náčelníka generálního štábu Československé armády.

Třebaže získal mimo jiné dvě sovětská vyznamenání, komunistům leží v žaludku jeho působení v Moskvě za druhé světové války. Proto se po převratu v únoru 1948 okamžitě postarají o jeho zatčení. Proběhne vykonstruovaný soudní proces.

„Oficiální obvinění bylo takové, že prováděl špionáž ve prospěch anglické zpravodajské služby, což byl sám o sobě nesmysl, protože tehdy naše zpravodajská služba s anglickou spolupracovala,“ dodává Hanzlík.

I když s Klementem Gottwaldem (1896–1953) Píka hrával za války v Moskvě karty, prezident se o udělení milosti pro něj nezasadí. Příkaz z Moskvy zní jasně: „Zlikvidovat!“ Generál je oběšen 21. června 1949.