Téměř uprostřed ostrovního Irska, poblíž městečka Tullamore, jež se proslavilo vynikající lihovinou, se rozprostírá romantický hrad Charleville. Zdejší krajina se pyšní prastarými dubovými háji. Ty se v minulosti staly působištěm tajemných druidů, kteří se možná neúmyslně postarali o to, že magie místa neoslabuje ani po stovkách let.

Krásné sídlo, připomínající středověký pohádkový hrad, přitom vzniká až na přelomu 17. a 18. století z popudu Charlese Williama Buryho. Dnes můžeme už jen těžko odhadovat, zda Bury věděl, že základní kámen majestátního hradu umísťuje do míst starodávného pohřebiště samotných druidů.

Cosi se děje v hradním podzemí

Stejně tak nevíme ani to, k čemu sloužila spletitá síť chodeb pod hradem. Přitom jde doslova o labyrint, který prvním obyvatelům hradu nedává spát. Po nocích se z podhradní úrovně ozývá sténání, pláč i děsivý křik.

Když se někdo přece jen odhodlá podzemní kobky prozkoumat, nenajde nic. Ani živáčka, setká se jen s prázdnem, tmou a chladem. Ruku v ruce s nevysvětlitelnými jevy se brzy vyrojí i několik legend spojených s rodinou Buryových.

Ta nejznámější má název Král Dub.

Určuje dub osudy rodu?

Král Dub má být skutečný strom, statný a vzrostlý starodávný dub, který měl údajně velmi specifický vztah k Buryovým. V momentu, kdy se dřevině ulomila větev a spadla na zem, někdo z rodiny krátce nato zemřel.

Dnes už věrohodnost legendy ověřit nemůžeme, víme ovšem, že dub u hradu skutečně stál. A to až do roku 1963, kdy se do oblasti přihnala průtrž mračen a spustila se bouře, při které majestátní strom několikrát zasáhly blesky.

Dub sice řádění živlu nakonec přežil, poslední hlava rodu Buryů, plukovník Charles Howard-Bury, ale náhle a nečekaně zemřel. Plukovník už v té době neobýval hrad, ten byl v podstatě od roku 1912 neobydlený, namísto toho sídlil v domku Belvedere ve vzdálenějším hrabství Westmeath.

Druidové u postele

Než došlo k opuštění hradu, stavení zažívalo poměrně rušný život. Nakrátko v něm působil také proslulý literát lord Byron (1788–1824), jenž na hradě uspořádal hned několik bujarých večírků. Na hrad se sjížděli hosté z celého širého kraje a mnoho z nich bylo nuceno zde přespat.

Jedna návštěvnice hradu při té příležitosti nahlásila, že spatřila podivnou scénu, kdy její postel v noci obestoupila skupina druidů! Shodou okolností se tak stalo v den zimního slunovratu.

Obnovená a strašidelná památka

Po opuštění hradu dojde v roce 1968 k odstranění jeho střechy a jen o tři roky později se rozjedou rozsáhlé restaurační práce. Za účelem finanční podpory celé obnovy bylo založeno neziskové sdružení, a i díky němu mohou návštěvníci z celého světa navštívit místo, které je označováno za jedno z nejstrašidelnějších na naší planetě.

Seznam paranormálních jevů, spatřených v hradních útrobách, totiž nekončí jen pověstí o dubu.

Na balkon nechoďte!

Návštěvníci, turisté i hosté z dob dávnějších v průběhu let nahlašují znepokojivé události z Charleville. Mezi nejčastější nadpřirozené jevy tak řadíme zjevování duchů, hlasy přicházející odnikud, zvuk kroků, otisky stop, ale i dětský pláč, prazvláštní bílý opar nebo ducha ze všech nejobávanějšího – strašidelnou mužskou postavu, jež bloumá chodbami a světnicemi hradu.

Návštěvníky jistě fascinuje i trvale uzamčený balkon, na který je vstup zakázán, protože je údajně nejsilnějším působištěm neznámého spirituálního živlu. Sami současní majitelé hradu prý byli důrazně varováni, že onen živel rozhodně nepatří mezi „dobré duchy“ a v momentu, kdy se na balkon vydá jakýkoli „vetřelec“, nezaváhá mu ublížit.

Nešťastná Harriet

Vlastníci objektu potvrzují, že je s místem něco v nepořádku. I oni slýchají podivné hlasy, vycházející z prázdných místností, jednou dokonce zahlédli dětskou postavu, hrající si na schodech. Jít mohlo o jistou dívenku Harriet, respektive o jejího ducha.

Zlatovlasá dívka, dcera hraběte z Charleville, si kdysi hrála na zábradlí velkého schodiště, když ztratila rovnováhu a pád na studenou kamennou podlahu pod schody jí vzal život.