Podle Světové zdravotnické organizace žije zhruba pětina obyvatel EU v neustálém hluku přesahujícím 65 decibelů. Téměř třetina je vystavena konstantním 55 decibelům, neutichajícím ve dne v noci. Přesně té úrovni, která může v dlouhodobém hledisku vést ke zdravotním problémům.

Zvonící mobily, pípání pagerů, řinčení budíků, hučení rychlostní silnice, řev přelétajících letadel. Žijeme v době neustálého hluku. Obklopuje nás každý den, tak neodmyslitelný, že už ho téměř ani nevnímáme.

Ticho je stejně vzácnou komoditou jako tma. Ačkoliv jsme se s neustálým šumem na pozadí naučili žít, naše biologické pochody založené na přirozených pudech se mu bohužel přizpůsobují jen pomalu. Každodenní příděl hluku nás tak krůček po krůčku přibližuje k obezitě, vysokému krevnímu tlaku nebo cukrovce.

Z časů pralidí

Výzkumný tým z Královské univerzity v Londýně publikuje v roce 2014 studii, v níž konstatuje, že hlavním spojujícím prvkem neutuchajícího randálu a srdečních a jiných onemocnění je především stres. Obzvlášť znepokojivé je, že většinou podvědomý.

Noční hučení dopravy, byť u něj dokážeme usnout, se na nás přesto podepisuje – regenerativní fáze spánku je kratší a přetržitá, což může krom ospalosti přispívat i k depresivním stavům či zvýšené úrovni cukru v krvi.

„Zdá se, že podvědomí nikdy nepřestává sledovat, co se kolem nás děje,“ vysvětluje epidemiolog Královské univerzity, profesor Paul Elliott. „Je to reflex přetrvávající ještě z doby kamenné, kdy bedlivé naslouchání okolním zvukům často znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.

Zvuky v divočině většinou znamenají blízkost něčeho neznámého. Když je naše podvědomí zaznamená, mozek začne automaticky vyplavovat hormony jako kortizol nebo adrenalin, aby nás připravilo na potyčku nebo útěk.“

Hormon obezity

Právě kortizol, jedna z přísad vyplavovaného hormonálního koktejlu, zvyšuje míru ukládání tzv. viscerálního tuku, který má tendenci se hromadit mezi vnitřními orgány. Podle vědců z lékařského institutu Karolinska ve Stockholmu množství tukových zásob v oblasti pasu roste u obyvatelstva v závislosti na úrovni okolního hluku takřka o centimetr za každých deset decibelů (což je rozdíl mezi šepotem a běžným hovorem v kanceláři).

Ačkoliv je samozřejmě nutné brát v úvahu i genetické předpoklady a životní styl, lidé žijící v blízkosti letišť jsou na tom obecně nejhůř. Z 5000 osob sledovaných po dobu 10 let byli lidé, jimž v okolí domovů často přistávala letadla, v pase širší zhruba o 6 centimetrů.

Dá se však hluku nějak uniknout?

Konec ticha

Ideální úroveň okolních zvuků, během níž podle vědců nedochází k rozrušení, je okolo hranice 45 decibelů a níže. To je zhruba hučení zapnuté ledničky. Najít podobně tiché místo je však v dnešní době už téměř nemožné – venkov jako oáza klidu dávno není ideální možností, nechceme-li se odsoudit k robinsonskému životu uprostřed lesů.

Ani místo rekonvalescence a odpočinku, jakým by měla být kupříkladu nemocnice, už není ideální. Hodnoty hluku, které překračují ideální limit o 15-20 decibelů, byly naměřeny i zde – ať už se jedná o ruch na chodbách, pípání měřících přístrojů nebo zvonění telefonů.

Před rámusem, jak se zdá, není úniku.

Všechny druhy rámusu

Naštěstí náš mozek nejde tak docela proti nám. Ve vnímání veselého tetovaného dělníka, který bourá sbíječkou chodník před vaším domem, a rifem kytarového sóla na rockovém koncertu, je pochopitelně značný rozdíl.

Kromě samotné hlasitosti je neméně důležitá i líbivost zvuku a jeho trvání v čase. Vřískání hladového dítěte je zajisté otravné, ale na rozdíl od koridoru projíždějících kamionů většinou netrvá nepřetržitě deset let.

Kromě prosté psychické výdrže je podle lékařů neméně důležitý i subjektivní náhled na konkrétní zvuk. Pokud tedy někomu neustálé hučení projíždějící dopravy anebo vytí sousedova psa připadá jako rajská hudba, zdravotním problémům se pravděpodobně elegantně vyhne.