Na lékařské konferenci, která se koná 29. prosince 1941 v Buchenwaldu, je tento koncentrační tábor vybrán jako centrum testování vakcín proti skvrnitému tyfu.
Už 6. ledna 1942 tu hlavní hygienik SS Joachim Mrugowsky (1905‒1948) zavádí „oddělení výzkumu skvrnitého tyfu“, a zahajuje pokusy na lidech.
„Vytvořte sady testů vakcín,“ nařizuje buchenwaldskému šéflékaři Erwinu Dingovi-Schulerovi (1912‒1945). Z táborového bloku č. 46 se rázem stává výzkumná laboratoř.
„Při prvních experimentech napumpoval Ding do pěti záměrně nakažených vězňů čerstvou krev, všichni zemřeli,“ uvádí současný americký autor Whitlock Flint.
Bakterie z blechy
Vězni říznou do hlubokou do pokožky. Z nakažené blechy do krvácející rány vloží bakterie tyfu. „Tento postup se změnil roku 1943, kdy se začaly subjektům dávaly nitrožilní nebo nistrosvalové injekce s nakaženou krví.
Z pětadvaceti subjektů jich devatenáct zemřelo,“ líčí Vivien Spitzová, zapisovatelka z Norimberského procesu. Dingův zapisovatel Eugen Kogon tvrdí, že blokem č. 46 prošla asi tisícovka vězňů, někteří ale jenom na krevní testy. Ze 450 infikovaných tyfem jich umírá 158.
Testují jedovaté alkaloidy
Mrugowský navíc s Dingem na vězních testuje smrtící dávky alkaloidů. Kulkou ráže 7,65 mm s obsahem nitrátu akonitinu jim prostřelí stehno. Postižení umírají po dvou hodinách utrpení.
Zkouší tu i přípravek zvaný R-17, rozpouštědlo s tetrachlormethanem na popáleniny způsobené fosforem ze zápalných bomb.
Uměle popálené oběti nesnesitelně trpí, přesto se Mrugowsky od nadřízených dozví, „že prostředek nebude používán, neboť sice rozpouští fosfor, k léčení ran ale nijak nepřispívá.“
