Míček pružně skáče po nerovném terénu. Malý indiánský chlapec do něj uhodí a kulatý předmět se odrazí od země. Jeho hra připomíná naše driblování. Po chvíli ho ale přestane bavit. Když se míček odkutálí kamsi do trávy, ani se neobtěžuje ho hledat. Může mít přece spoustu dalších…
„Indios mají míče z docela jiné látky, než jsou ty naše.
Vyskakují do mnohem větší výše, než z které byly mrštěny na zem, a dopadají stále znovu a znovu, přičemž výše pozvolna ubývá,“ čte si francouzský chemik a fyzik Charles Marie de la Condamine (1701–1774) text na zažloutlém pergamenovém svitku.
Píše se rok 1734 a on bádá v madridském královském archivu. Přemítá, z jaké látky asi mohou být míče vyrobeny.
Autorem zprávy je španělský páter Carvajal, kronikář zúčastnil dobrodružné výpravy Španělů Gonzala Pizzara (1510–1548) a Franciska de Orellana (1511–1546), kteří se do střední Ameriky vydali v 1. polovině 16. století hledat Eldorádo, bájnou zemi plnou zlata.
Carvajalovy řádky ale neprozrazují, z čeho indiáni své míčky vyráběli. Právě to vzbudí Condaminovu zvědavost.
Výroba nerozbitných lahví
Vědec se s dalšími kolegy vypraví do Peru na vědeckou výpravu. Během ní se plaví po řece Amazonce a konečně naráží na zvláštní hmotu, o které četl. Vytéká ze stromu po naříznutí kůry. Všimne si, že domorodci natírají touto pryskyřicí látku.
„Používají ji pak jako u nás voskované plátno,“ zmiňuje se. Jednoho dne se dokonce stane svědkem výroby nerozbitných lahví. Všimne si, jak zdejší obyvatelé nanášejí stromovou pryskyřici na hliněné lahve.
Počkají, až tekutina ztuhne a pak hlínu vybírají hrdlem ven. Ještě kreativnější použití přírodního kaučuku ale vymyslí Omaguové žijící přímo na březích Amazonky. Z kaučukového mléka „ vyrábějí hruškovité láhve a připevňují na jejich hrdlo dřevěné roury.
Stisknutím láhve vystřikuje dřevěnou rourou tekutina v láhvi obsažená,“ jak popisuje vědec.
Gumu ničí zima i teplo
V únoru 1745 se Condamine vrací zpátky do Paříže. Zájemcům o líčení historek ze své výpravy ukazuje spoustu různých předmětů včetně pružných míčků, lahví a stříkaček. Vzbuzují obrovskou senzaci.
Jenže když se zjistí, že hmota se dá zpracovat jenom poté, kdy vyteče ze stromu a ztuhlá už se nedá proměnit do tekuté podoby, zájem mizí. Objevují se ale různí experimentátoři, kteří s kousky hnědé pryže zkouší různé věci.
Někdo přijde na to, že se kouskem kaučuku dá smazat text psaný tužkou. V roce 1791 si Samuel Peal (1754–1818) nechá patentovat postup na výrobu nepromokavých látek. Jenže anglické počasí si z něj dělá legraci.
Zima z Pealových plášťů udělá tvrdý plech, horko za rozteklý škvarek. Teprve v roce 1939 americký chemik Charles Goodyear (1800–1860) přijde na správný postup vulkanizace kaučuku. Hmota se pak dá průmyslově použít.
Vznikl gumárenský průmysl ve starověku?
Dlouhou tradici výroby kaučuku zkoumá v roce 2010 americký výzkumný tým z z univerzity v Massachusetts.
Podle archeoložky Doroty Hoslerové a materiálového inženýra Michaela Tarkaniana používali peruánští domorodci kapalinu ze stromu Castilla Elastica, která zasychá do křehké pevné látky, přírodního latexu.
Podle Tarkaniana v době příchodu španělských kolonizátorů na počátku 16. století byl v oblasti Peru a Ekvádoru „velký gumárenský průmysl, který vyráběl asi 16 000 míčků za rok a velké množství soch a sandálů.“ Nalezené míčky mají průměr od několika centimetrů do půl metru a nejstarší z nich pochází podle datování vědců z období kolem roku 1600 př.
n. l.
