Mladičká Francouzka Marie v plášti přehozeném přes hlavu se rozhlédne kolem sebe. Její kradmé kroky už kryje tma. V rukou nese jakýsi balíček zabalený v kusu teplé látky. Když se z nitra balíčku ozve dětský nářek, utiší pláč opatrným „pššt“.
Zastaví se a naslouchá, jestli si zvuků nikdo v ulici nevšiml. Naštěstí je všude ticho. Proto pospíchá dál ke kostelu.
Přeběhne roh ulice a už je na náměstí. Popoběhne ještě kousek a stojí u mramorové mísy u kostela. Opatrně položí dítě zabalené do teplé deky dovnitř mísy. Pak zabuší na dveře budovy hned vedle kostela.
Když se začnou opatrně otevírat, na nic nečeká a jenom mávne rukou kamsi k míse a utíká za roh. Běží ještě hodně dlouho, sotva popadá dech. Zastaví se až po deseti minutách. „Uff, naštěstí mne nikdo neviděl,“ šeptá si úlevně.
A tam v klášteře se o dítě určitě nějak postarají. Tu ostudu by nepřežila. Naštěstí ve Francii mají už v 5. století u kostelů mramorové mísy určené k odložení dětí.
Své tajemství si vezme do hrobu
Nikdy by nevěřila tomu, že bude něco podobného jednou potřebovat. Jenže je nejstarší dcera z chudé rodiny, má pět mladších sourozenců. Aby pomohla rodičům, šla do služby. Všimla si, že po ní pokukuje syn domácích.
Když jednou nikdo nebyl doma, zatáhl ji do stodoly a vzal si ji násilím. Nepříjemný zážitek měl bohužel i následky. Když to zjistila, vrátila se s pláčem domů. Ještě to nebylo moc vidět, a aby všechno zakryla, nosila volné šaty.
Teta pomáhala s porody žen z vesnice, a tak když přišel její čas, věděla co dělat. Porod proběhl hladce, jenže dítě si samozřejmě nechat nemůže. Kdyby lidé věděli, že má nemanželské dítě, celá vesnice by si na ni ukazovala prstem.
Všichni by se jí smáli a o ženicha by ani nezavadila. Přitom si myslí na Francoise ze sousedství a vypadá to, že ani ona mu není lhostejná. Takhle bude všechno v pořádku. Její miminko bude někde vyrůstat, aniž by o něm věděla, ale zachrání se a to je důležité. A ona si své malé tajemství bude držet v sobě a nejspíš si ho vezme do hrobu.
Otočné zařízení zajistí okamžitou pomoc
Francie a Itálie je kolébkou předchůdců dnešních babyboxů. U nejstarších francouzských kostelů nechybí mísy pro odložení nechtěných dětí. V italském Miláně dokonce od roku 787 provozují dům Xenodochium určený přímo pro odložené děti.
Podobné domy se rodí i v jiných italských městem včetně Říma. Dokonce se vylepšuje i technika. Vznikají první primitivní otočná zařízení, která se montují do bran klášterů, špitálů a nalezinců nebo otvorů v jejich zdech.
Nejde totiž jenom o to dítě odložit, ale zajistit, aby se mu okamžitě dostalo pomoci od kvalifikovaného personálu. Matka pak jednoduchým otočením celého zařízení dítě přesune dovnitř a zvonkem na něj upozorní personál.
Papež bojuje za schránky pro děti
Temperamentní Italka Giulia se vydá s malým dítětem v košíku dolů k řece Tibeře. Synek, kterému je sotva pár dní, je plodem mimomanželského vztahu, a proto se ho musí zbavit. I s košíkem proto pošle chlapečka po vodě vstříc jeho osudu.
Možná někam dopluje a někdo se ho ujme, možná se utopí… Guilii to ale moc netrápí, chce si hlavně užívat. I když v řadě italských klášterů nebo nalezinců jsou místa, kde může svého nechtěného potomka odevzdat, aniž by ji za to někdo stíhal, je jí to jedno.
Pořád se bohužel najde dost žen, které se i na prahu 13. století nechtěných dětí zbavují pokoutně. Římanky je většinou hodí do Tibery. Takové praktiky ale nejsou po chuti křesťanskému smýšlení papeže Inocence III. (asi 1160–1216).
„Všechny kláštery musí mít zařízení pro odložení nechtěných novorozenců,“ nařizuje. Skutečně vznikne postupně řada dalších babyboxů, například ten ve Florencii na ulici Santissima Annunziata se používá dokonce až do poloviny 19. století.
