Dne 11. března 2011 došlo na mořském dně nedaleko japonského pobřeží k mimořádně silnému zemětřesení s ničivou vlnou tsunami. Vážně poškodily jadernou elektrárnu Fukušima. Šlo o druhou nejhorší nukleární havárii v historii lidstva.

Co se během katastrofy odehrálo?

Jaderná elektrárna Fukušima I se ještě stále nachází na východním pobřeží Japonska a zabírá plochu o velikosti zhruba 3,5 km2. Do provozu byla uvedena dne 26. března 1971 spuštěním bloku 1. Ostatní potom zahájily provoz v průběhu 70. let.

V konečné fázi vzniklo celkem 6 reaktorů, ke kterým náležela i řada dalších budov.

Blíží se zemětřesení

A protože Japonsko často postihuje zemětřesení, byla i tato elektrárna navržena tak, aby její provoz nepoškodily vlny o výšce 5,4 až 5,7 metru. Dlouhou dobu proto běžela bez větších potíží. Dne 11. března 2011 se ale tragédii zabránit nepodařilo.

Ten den došlo k velkému zemětřesení v oblasti Tóhoku s označením nejvyššího stupně 7. To byl ale pouhý začátek. Vlivem otřesů se v moři zvedla obrovská vlna tsunami, která elektrárnu zatopila 15 metry vody.

Následně došlo k explozím a požárům tří reaktorů.

Ztráta elektřiny

V osudný den, ihned po prvním projevu seismické aktivity, došlo v elektrárně k automatickému zastavení štěpných reakcí na všech blocích, které byly v provozu. Došlo ale bohužel k poškození elektrické sítě, která spojovala elektrárnu s rozvodnami.

Kvůli tomu ztratila elektrárna během okamžiku vnější zdroj elektrické energie. Spustily se tak záložní generátory, díky kterým se zbytkové teplo z reaktoru odvádělo pryč.

Záloha se neudržela

Ztráta elektřiny znemožnila pracovníkům použít měřicí přístroje, nemohli tak zjistit hladinu vody a tlaku v reaktoru. Záložní systémy chlazení navíc přestaly fungovat. Operátoři tak museli složitě odtlakovat reaktor, čímž se dále zvyšovalo množství uniklých radioaktivních látek.

Nejdříve se do reaktoru dodávala slaná voda, která při první příležitosti byla nahrazena vodou sladkou.

Riziko výbuchu

Slaná voda však při chlazení poškodila chladicí systémy, a navíc v několika reaktorech došlo k roztavení paliva. Nejhorší situace nastala na bloku 1, kdy teplota palivových proutků vyrobených ze slitiny zirkonia překročila 900 °C a začala reagovat s vodní párou.

Z tlakové nádoby začal unikat vodík, který se nahromadil ve vrchním patře budovy a pak vybuchl. Tato exploze rozmetala trosky do širokého okolí, což značně zkomplikovalo snahy o zvládnutí havárie.

Ucpání trhliny

Situace se i nadále komplikovala. U jedné z jímek se objevila trhlina, kterou se nedařilo ucpat ani betonem, ani polymery. Pracovníci proto použili tekuté sklo, díky němuž se podařilo zastavit vysoce radioaktivní vodu, která vytékala přímo do Tichého oceánu.

Řízeně tak bylo vypuštěno asi 11 500 tun vody, jež unikla z reaktorů do okolních budov.

Smrtelná evakuace

Tragédie měla hrozivé důsledky hlavně pro obyvatele z blízkého okolí. Došlo ke znehodnocení zemědělské půdy cesiem s poločasem rozpadu 30 let. Proto se japonský premiér rozhodl nařídit evakuaci obyvatel.

Nejprve v okruhu 3 kilometrů, poté jej zvýšil na 10, a nakonec na 20 kilometrů. Celkem muselo být evakuováno přes 150 000 obyvatel, přičemž asi tisícovka z nich tento přesun nepřežila. Elektrárna byla nakonec uzavřena 15.

září 2013.

Dalo se katastrofě zabránit?

Proč k neštěstí vlastně došlo? Příčiny lze najít ještě v době před tragédií. Nejspíše se jednalo o kombinaci několika faktorů. Na vině byla zřejmě nedostatečná připravenost personálu na možnou havárii, zanedbání připomínek regulačních úřadů nebo chyby v japonské legislativě.

Ani po havárii nebyla veřejnost informována o možných dopadech této katastrofy. Odborníci se však shodli, že za katastrofou stojí nejen zemětřesení a vlna tsunami, ale hlavně člověk. Nehoda se poté stala podnětem k politickým debatám o jaderné energetice po celém světě.