„Okamžitě musíte do Osnabrücku!“ pověřuje Hermann Göring cestou do koncentračního tábora svého dealera s uměním Waltera Hofera.

Říšský maršál se právě dozvěděl, že tam Němci poslali respektovaného židovského historika umění Maxe Jakoba Friedländera, zajatého v Nizozemsku krátce po okupaci země.

Walter Hofer (1893–asi 1971) se vydává na speciální misi. V aktovce veze dokumenty, podle nichž se nacisté dopustili chyby a slovy Göringa „omylem zajali jinou osobu“. Koordinátor maršálových uměleckých sbírek slaví triumf.

Z koncentráku zachraňuje nejen Friedländera (1867–1958), ale i jeho židovského spolupracovníka a uznávaného znalce umění Vitalea Blocha (1900–1975).

Oběma osvobozeným mužům Göring umožňuje další práci v nizozemském Haagu jako svým osobním expertům na umění. Aby byli, tak říkajíc, za vodou, opatří jim navíc tituly „čestných árijců“.

Když jde o umění, maršálovi a po Hitlerovi druhému muži třetí říše Židé nevadí.

Renesanční hrabě

„Jestliže Hitler byl estetickým snílkem, Göring sám sebe viděl jako renesančního hraběte,“ připomíná současný švédský spisovatel Anders Rydell. Od nástupu nacistů k moci v roce 1933 Hermann Göring zodpovídá za říšskou ekonomiku.

Spousta státních peněz mu přitom uvízne za nehty. A pak jsou tu němečtí průmyslníci, kteří si dobře uvědomují důležitost bývalého hrdiny z první světové války v nacistických strukturách.

„Když nacisté vedli mohutnou protitabákovou kampaň, poskytl Göring Reemtsmovi ochranu,“ líčí švédský autor.

Vděčnost, kterou za pomoc Göringovi projeví Philipp Reemtsma (1893–1959), vůdčí osobnost německého tabákového průmyslu, se počítá v milionech říšských marek.

V Göringově fondu na nákup uměleckých sbírek se nakonec nastřádá 100 milionů, což by odpovídalo deseti miliardám dnešních korun.

Navzdory tomu má jeho majitel, na rozdíl od Hitlera (1889–1945), s placením za významná díla tak trochu problém…

Nikdy nezaplatí

Svou rezidenci Carinhall severovýchodně od Berlína, kterou přecpává uměleckými artefakty všeho druhu, v první řadě nechává vyhlásit za říšskou reprezentační budovu, aby nemusel její stavbu financovat ze svého.

Zatímco Adolf Hitler na místa rabování nebo prodeje významných děl posílá prostředníky, Göring na ně rád zajíždí osobně a vybírá si.

Když plení francouzské sbírky, nacisty shromážděné v pařížské budově Jeu de Paume, slibuje: „Za díla zaplatím.

Určenou částku poukážu do fondu pro osiřelé válečné děti.“ Peníze za zhruba 600 obrazů (mimo jiné slavný Velázquezův Portrét infantky Margarity Terezie), které si odsud na počátku roku 1941 odváží, ovšem nikdo nikdy neuvidí.

Zbytečná cesta na jih

Na 12. ledna 1953, na den svých 60. narozenin, Göring plánuje v Carinhallu otevřít vlastní muzeum. „Letecká válka mu šla podstatně hůř než válka o umění,“ uvádí Rydell, a tak se Göring musí se svým snem rozloučit.

Na počátku roku 1945 už je mu jasné, že Rudá armáda se nezadržitelně blíží. Ne, své sbírky Sovětům nenechá. Dva soukromé luxusní vlaky nechává nacpat uměním od podlah až ke stropům. Navíc přiobjednává 11 vagonů.

V dubnu 1945 vyrážejí vlakové soupravy na jih, do Bavorska. V jedné z nich cestuje s uměním i Walter Hofer. Po válce pomůže Spojencům identifikovat některé skvosty z Göringovy sbírky.