S mohutným řevem se ženou západním směrem přes řeku Rýn germánští bojovníci kmene Svébů. Marně se jim galští Aeduové staví na odpor. Ariovistus, vůdce Svébů, obsazuje celou třetinu jejich původního území a zpoza Rýna s sebou přivádí na 120 000 Germánů.

Současní historikové se domnívají, že se tak stalo někdy kolem roku 60 př. n. l. Co na toto významné přeskupení sil v Galii říká Řím? „Je to přítel a spojenec římského lidu,“ prohlašuje senát o vojevůdci Ariovistovi († asi 54 př. n. l.). Takový titul však bojechtivého Germána nemůže uspokojit a chystá další expanzi. V Římě mu ovšem vyrůstá zdatný sok – Gaius Julius Caesar (100–44 př. n. l.)…

Záminka se hodí

„Pomoz nám, pane,“ obrací se v roce 58 př. n. l. na nového římského prokonzula v Zaalpské Galii Diviciacus, jeden z velmožů utiskovaného kmene Aeduů. Ceasar mu pozorně naslouchá a v hlavě se mu rodí smělý plán. Diviciacovi ochotně přislíbí pomoc. Vzápětí vysílá své posly ke germánskému králi a vyzývá ho, aby se dostavil k jednání. „Co teď?“ uvažuje rychle Ariovistus. „Ať prokonzul přijede za mnou, když něco chce,“ vzkazuje nakonec domýšlivě. Caesar nelení a na dálku Ariovistovi diktuje své podmínky. Bude jej i nadále pokládat za přítele Říma, ale musí plnit to, co se po něm chce. V první řadě upustí od dalších bojů s Aeduy. Vrátí všechna rukojmí, která si vzal během předchozích bojů, a zamezí dalšímu přívalu Germánů přes Rýn. Nic z toho samozřejmě Ariovistus nehodlá respektovat, ale ani Caesar není čistý jako lilie. Čeká na sebemenší porušení podmínek jako na záminku k boji. Sám nechce vypadat jako agresor, ale nějaké to vítězné tažení prostě potřebuje, aby si v Římě vylepšil image a v neposlední řadě doplnil prázdnou pokladnici.

Trpaslík se směje obru

„Řím nedokáže ochránit ani své spojence,“ utahuje si zatím Ariovistus z ponížení Aeduů. Caesar již na nic nečeká a chystá se proti drzému provokatérovi vytáhnout do boje. Jenže ouha. Morálka jeho legionářů se nachází na bodu mrazu. O germánských válečnících se mezi Římany šíří zprávy, že disponují nadpřirozenými schopnostmi. S tím se legionářům nechce dvakrát zápolit. Caesar si tak musí ze všeho nejdřív udělat pořádek ve vlastních řadách, teprve pak se vydává na cestu. I Ariovistus je už se svým vojskem v té době na pochodu. Brzy se ale ukáže, jak sebevědomý barbar přecenil své možnosti.

Snad si to i uvědomí. Caesara ještě žádá o schůzku a ten mu vyhoví. Potkávají se tváří v tvář na otevřené planině mezi dvěma vojenskými leženími. Oba doprovázejí jen malé jízdní oddíly. Kdo by však čekal, že Ariovistus se bude nyní vůči Caesarovi chovat poníženě, ten se přepočítá. Vinu za předchozí války, svaluje Germán na Aeduy. Prý zaútočili jako první. „Římské přátelství je jen podvod. Možná bych ale mohl získat pár skutečných římských přátel, kdybych tě teď zabil,“ pronáší hrdě na závěr Ariovistus k Caesarovi. Po tom už k jednání není prostor, promluví zbraně.

Konec zbabělce

Germánům se podaří husarský kousek. Římany obklíčí v jejich táboře a odříznou je od možnosti zásobování. Ariovistus doufá, že Caesara vyhladoví. „Nejlepší obrana je útok,“ ví ovšem římský rek. V nečekané chvíli na Germány zaútočí a ve finále se jeho šesti legiím podaří zahnat nepřítele na útěk. Podle dávných pramenů v bitvě kdesi na území dnešního Alsaska umírá až 80 000 Germánů. Do Caesarova zajatí padnou obě Ariovistovy manželky a jedna dcera. Sám král prchá za Rýn. O jeho dalším osudu není nic známo. V roce 54 př. n. l. je už nejspíš po smrti. Není vyloučeno, že jej utopili vlastní lidé. Tak totiž Germáni nakládali se zbabělci, kteří utekli z bitvy…