„Znáte mě, můj princi?“ ptá se nejvyšší královský komoří Polonius. „Jakpak bych neznal. Jste prodavač ryb,“ odpovídá Hamlet, o kterém se na hradě i v podhradí šeptá, že zešílel.

Je opravdu kralevic dánský blázen? Nebo mu to pálí a předstírá blázna, aby se mohl pomstít? Kdo ví. Lékařská věda každopádně nabízí další možnost. Může být duševně chorý protože předstírá, že je blázen.

A to je oč tu běží.

Není šílenec jako šílenec

„Červenou!“ odpovídá pětatřicetiletý Kjeld Sundborg, když se ho profesor Erik Simonsen ptá, jakou barvu má letní obloha. Na otázku „Kolik je 2 + 2?“ odpovídá po krátkém zaváhání „Pět.“ Stejně absurdní odpovědi dostává dánský psychiatr i na další otázky.

Přesto Kjeld není blázen. Jen drobný podnikatel, kterému starosti přerůstají přes hlavu. Má rodinu a nedávno se mu narodila třetí dcera. Jeho firma se však dostala do potíží a on není schopen splácet půjčky.

Objevily se zdravotní potíže. Bolest hlavy, apatie, zmatek, halucinace, a teď toto. Jde o typický případ Ganserova syndromu neboli syndromu pseudodemence.

Skutečný blázen nepřehání

Jedním z jeho příznaků je předstírání, tzv. syndrom přibližných odpovědí. „Typické jsou nesmyslné odpovědi, ve kterých však lze vysledovat určitý řád,“ vysvětluje profesor Simonsen. Kjeld vytrvale odpovídá chybně, přehání, ale netvrdí, že obloha je sedm a 2+2 je červená.

Pro odborníka většinou není těžké odhalit předstírané šílenství, protože, kdo není šílený nebo s duševně nemocnými dlouhodobě nepracuje, ten jen velmi obtížně dokáže myšlení a reakce skutečného blázna napodobit.

Přehrává, přidává divadelní triky jako je slintání, tik nebo si třeba snaží obléknout kalhoty místo košile. To vše odborníkům napoví, že pacient pravděpodobně jen předstírá. Často může být popsané chování snahou simulanta upoutat pozornost, eventuálně se pobavit na cizí účet „I takový případ jsem zažil,“ říká profesor Simonsen.

Nebo v případě souzených a vězňů, u nichž se podobné případy vyskytují poměrně často, snaha dosáhnout shovívavosti soudců či úlev při pobytu ve vězení. Na druhou stranu může být i předstírání šílenství projevem duševní poruchy.

Projevuje se u hysterických a psychicky narušených osobnosti, ale může být také projevem schizofrenie. Ačkoli u takového člověka může mít předstírání stejně účelový charakter jako u simulantů, u něj je nevědomé.

Proto dnes odborníci k podobným projevům přistupují mnohem opatrněji. Mluví se o Ganserově syndromu.

Stačí rána do hlavy?

Poprvé ho v roce 1898 popsal německý psychiatr Sigbert Josef Maria Ganser (1853–1931) vyšetřující čtveřici vězňů ve věznici města Halle. Proto se něm také zpočátku mluví jako o vězeňské psychóze a popisuje se jako reakce, která poskytuje únik z nesnesitelných duševních situací.

Teorie, že by předstírané šílenství mohlo být specifickou psychickou poruchou začíná být obecně přijímána poté, kdy se příznaky projeví také u případů, které nemají zdánlivě žádnou psychologickou příčinu.

„Byly zaznamenány u lidí po úrazech hlavy či mozkových mrtvicích, zejména těch, které zasáhly čelní laloky,“ upřesňuje profesor Simonsen.

Výzkum stále probíhá

Lékaři dnes syndrom předstírané demence a šílenství zařadí mezi disociativní poruchy (disociace je duševní proces, vytvářející pocit „odpojení“ od myšlenek, vzpomínek, emocí či vlastního já) a její výzkum stále probíhá.

A kdo ví, třeba se zjistí, že i ten Hamlet Ganserovým syndromem trpí. Mohl ho vyvolal například střet jeho váhavé nerozhodnosti a touhy po pomstě.