Na náměstí je zaplněn každičký centimetr. Nikdo si nechce nechat ujít popravu krále. Pravidelný rytmus bubnů zrychluje a dává tušit, že se blíží konec. Konec jedné éry a starého pořádku.
Horké letní dny roku 1789 se promění v krvavá jatka. Francouzská společnost je na nohou, všichni mají co říci. Za horizontem se rýsuje nová Francie – otevřená diskusi, svobodná a lidská. Jen je potřeba skoncovat s tou starou, a to rázně.
Bez milosti a zaváhání. Osobnosti vykřikují, národ a kati berou činy do svých rukou.
Cesta k trůnu
Ludvík XVI. (1754–1793) přijde na svět 23. srpna 1754 ve Versailles jako třetí dítě Ludvíka Ferdinanda Bourbonského (1729–1765) a Marie Josefy Saské (1731–1767). Veškeré vzdělání týkající se budoucího panování je orientováno na Ludvíkova staršího bratra.
Málokdo by si pomyslel, že osud bude mít tentokrát tak vrtkavou ruku. Když je Ludvíkovi pouhých šest let, jeho starší bratr a budoucí král zemře, čímž se před šestiletým chlapcem otevřou zcela nové vyhlídky.
Králem se má stát až po svém otci, je tedy dost času jej na panování řádně připravit. Štěstěna se ale od francouzského dvora odvrací znovu a o pár let později, když je Ludvíkovi jedenáct, otec zemře a chlapec se tak stane přímým nástupcem po svém dědečkovi.
Domluvený sňatek
Mezitím se stihne oženit. Pověstnou obratnou sňatkovou politikou Marie Terezie (1717–1780) vedle budoucího krále Francie v květnu roku 1770 stane krásná, leč trochu marnivá Marie Antoinetta (1755–1793). Marie Terezie si od tohoto svazku slibuje hodně, ovšem s nenávistí, kterou její dcera u dvora vyvolá, nepočítá. Manželé spolu později zplodí celkem čtyři děti – dva syny a dvě dcery. O idylickém manželství však vůbec nelze hovořit.
Povahy Ludvíka a Marie Antoinetty (1755–1793) jsou zcela odlišné a málokdy najdou společné téma k hovoru.
Nepovedené kralování
Zámek ve Versailles se stává trnem oku obyčejným občanům. Prostopášný život Ludvíkových předků se podepsal na státní pokladně. Když Ludvík nastoupí v roce 1774 na trůn, monarchie je finančně a hospodářsky na dně.
Mladý král se nechce se situací smířit a spolu se svými rádci se dá do jejího řešení. Zruší „zbytečné“ úřady, omezí finance putující na armádu, mají být zavedeny daně také pro šlechtu, král chce také zrušit robotu a cechy.
Dojde k obnovení parlamentu. Reformy se ale nesetkají s příliš pozitivním ohlasem a ve společnosti začne klíčit semínko nespokojenosti s Ludvíkovým panováním.
Král bez schopných rádců
Ač se francouzský král snaží situaci vyřešit, vše jde proti němu. Je obklopen zkompromitovanými ministry, kteří se nerozpakují slabého panovníka bez potřebných zkušeností obejít a nechat napospas nespokojenému lidu.
Na 5. května 1789 svolá král shromáždění. Tehdy třetí stav ještě neusiluje o rozvrat monarchie. Přítomní jsou prozatím vzdělanci, právníci a spisovatelé žádající nápravu křivd z minulosti. Pod tlakem událostí však začnou zástupci lidu stupňovat své požadavky.
Zahrady Palais-Royal se promění v arénu neúnavných řečníků, jejichž ostrým názorům naslouchají obyčejní poddaní. Stále častěji se ozývá naříkání hladovějících žen na pařížských trzích. Bída a utrpení chudiny jsou všudypřítomné.
Pompa a okázalost se nenosí
Ludvík XVI. bohužel sklízí to, co jeho předkové zaseli a on dokonal. Lidem žijícím v neúnosné bídě se příčí královský přepych a okázalost dvora. Možná i to je důvod, proč si stále více získávají oblibu politici, kteří dekadenci Versailles kritizují, i když jsou ještě ve výrazné menšině.
Maximilien Robespierre (1758–1794), Jean Paul Marat (1743–1793), Georges Danton (1759–1794). Právě ti, kteří později reformní hnutí pod rouškou humanismu a sociální spravedlnosti přemění v krvavou lázeň jakobínské diktatury.
Po nadějích 5. května přijde všeobecné rozčarování. Zástupci třetího stavu si uvědomí, že ekonomická situace Francie je zcela neudržitelná. Dluhy jsou enormně vysoké, zemi navíc sužuje kritická neúroda, bují kriminalita, prostituce a bezdomovectví.
Je tedy naprosto jasné, že reformy musejí být mnohem zásadnější.
Nepochopení majetných
Zasedání neprobíhají zrovna tak, jak si situace žádá. I přes Ludvíkovu snad upřímnou snahu najít východisko z nastalé situace, narážejí zasedání na panovníkovu ješitnost a hluboce zakořeněný pocit nadřazenosti, jenž mu byl vštěpován odmalička.
Král ani jeho rádcové tedy celou situaci absolutně nepochopí, špatně si ji interpretují a každé zasedání ztroskotá na tom samém bodě – na králově přezíravém chování.
Nenechají se obalamutit
Reakce třetího stavu na sebe nenechá dlouho čekat. Zástupcům začíná být jasné, že Ludvík XVI. a jeho královská rada svolávají generální stavy z donucení, aby lidem takzvaně zavřeli ústa, ale o požadovanou změnu v podstatě nejde.
Zástupci zjistí, že král plánuje pouze zneužít třetí stav k tomu, aby přinutil Francouze k větší daňové poslušnosti. Vytuší, že si panovník nepřeje zavedení svobody a demokracie. Že se v podstatě pokouší jen o fintu, jak vyřešit žalostný stav státních financí, ale přitom ponechat vše při starém.
Rodinná tragédie
Do komplikovaného sledu událostí třaskavých letních měsíců ještě zasáhne tragédie. Dvůr se 4. června zahalí do černé a Ludvík je jako u vytržení. Běsní jako raněné zvíře. Před malou chvílí vydechl naposled jeho teprve sedmiletý syn, následník trůnu dauphin Ludvík Josef (1781–1789). Podlehne komplikacím vrozené deformace páteře, žeber a plic, které mu znemožní dýchání. Lid sice králi ještě provolává slávu, ale kromě Ludvíka všichni tuší, že je to začátek konce.
Postupná proměna
Mezitím se z generálních stavů stává Národní shromáždění a bere pevně do rukou otěže počínající revoluce. Z poradního orgánu se stává parlament podporovaný veřejností. Lid se chápe své historické příležitosti a už se jí nikdy nepustí. 14.
července projede společností nový elektrizující akt. Populární ministr a reformátor Jacques Necker (1732–1804) je odvolán. Kolem Paříže se začíná shromažďovat královská armáda, jež má potlačit možnou rebelii.
Naproti tomu král na své vladařské povinnosti naprosto rezignuje. Smrt syna jej zasáhne tak hluboce, že se nervově zhroutí a uzavře se do sebe. Nechá za sebe činit důležitá rozhodnutí nejkonzervativnější palácovou kliku vedenou bratry a královnou Marií Antoinettou.
Na Bastilu!
Následky arogantní provizorní vlády na sebe nenechají dlouho čekat. Mezi obyčejným lidem začíná doutnat mnohaletý pocit křivdy a v podstatě už chybí jen titěrný impulz k tomu, aby se zažehl ohromný plamen revoluce.
Když pak někdo odhodlaným hlasem na lavičce Palais Royal zvolá „Na Bastilu!“, najednou se tisíce hlav skutečně otočí k feudální pevnosti, symbolu kapetovské dynastie, jež musí padnout. Nesejde na tom, že v Bastile je uvězněno jen sedm lidí, je potřeba ji dobýt a pokořit, stejně jako starý pořádek a monarchii.
Nepovedený útěk
Marie Antoinetta zběsile cpe všechny své šperky do truhlice a žalostně u toho naříká. „Nemůžu je tam dostat všechny,“ pronese k Ludvíkovi, kterého zrovna tento problém nechává naprosto chladným. Nakonec se podaří a královna svou největší radost pošle do bezpečí.
Připravit na cestu se musí i ona s králem a dětmi. Obavy o život jsou namístě a pokus o útěk je v Ludvíkových očích to jediné, jak se může i s rodinou zachránit. Cestují hlavně večer, aby nedošlo k prozrazení.
Osudová chyba přijde, když se zastaví v hostinci nedaleko města Varennes. „Tati, tati, já toho pána znám,“ tahá malé děvčátko za kabát poštmistra Jeana-Baptista Droueta a porovnává podobiznu na minci s tváří cizího muže.
Vrtkavá náhoda. Ludvík je prozrazen, zatčen a převezen i s rodinou zpět do Paříže. Tady jej nekompromisně sesadí z trůnu a prohlásí jej za vlastizrádce.
Rozsudek smrti
Celá královská rodina je pak odsunuta do pařížského Templu. Dny se táhnou a vřava venku značí, že konec rozhodně nebude mírumilovný. V konventu právě probíhá dramatické vystoupení mladíka s náušnicí v uchu, člena Národní gardy, jenž zfalšoval svůj věk, aby mohl aktivně ovlivňovat běh událostí.
Louis de Saint-Just (1767–1794) pronáší jeden ze svých plamenných projevů. Nikdo ani nedutá. Všichni sledují zapálení mladého muže pro věc. „Král musí buď vládnout, nebo zemřít. Nic mezi tím,“ hřímá z tribuny. „Král je vinen už jen tím, že vládne, protože nelze panovat bez viny. Každý král je uzurpátor, tyran a samozvanec. Král nemůže stanout před řádným soudem. Král může stanout tváří v tvář jediné spravedlnosti a tou je lid, jehož je toto shromáždění zmocněncem.
Verdikt záleží na vás. Na vás záleží, jak nás budou posuzovat naši potomci,“ odsoudí Ludvíka XVI. de facto k smrti. „Bude sťat gilotinou,“ zní oficiální rozsudek konventu.
Poslední večeře
Král se dozví o svém nevyhnutelném osudu pouhý den před popravou. Všemi silami se snaží získat více času, aby se mohl rozloučit se svými blízkými, ale věznitelé jsou neoblomní. Čeká jej poslední večeře.
Ta je mu naservírována 20. ledna 1793. Nedostane nůž ani vidličku z obavy, aby se nepokusil o sebevraždu. Je mu dovoleno se vyzpovídat ze svých hříchů a naposledy se rozloučit s Marií Antoinettou a svými dětmi.
Následujícího rána Ludvík sepíše poslední vůli a zúčastní se krátké mše. Zanedlouho už jej v kočáru za zvláštních bezpečnostních opatření vezou na popraviště. Jakmile je kočár na dohled, dav zaburácí.
Všichni chtějí vidět zrádce národa!
Překvapivě statečný
U ďábelského ostří už čeká pověstný kat Charles-Henri Sanson (1739–1806). Navzdory prvotním zprávám, že král situaci nezvládl a snažil se obměkčit dav pláčem a prosbami o život, Ludvík vystoupí z kočáru naprosto v klidu a vyrovnaný.
Nesnaží se klást žádný odpor. Sanson mu kapesníkem sváže ruce za zády, opatrně rozepne límec u košile a ostříhá vlasy. „Byl tak vyrovnaný a klidný, že nás to všechny šokovalo,“ napíše popravčí později.
Pomalu jde ke gilotině, kde na něj odsouzený čeká. Ludvík se najednou osmělí. „Umírám nevinný,“ vykřikne do davu. Pak pohlédne na Sansona. „Nedopustil jsem se ničeho, z čeho jsem obviněn. Jen doufám, že má krev navrátí Francii štěstí,“ řekne mu. Víc nestihne. Bubny ohlašují blížící se konec. Všichni ztichnou. Šum rozrazí jen švih ostří gilotiny, které se neúprosně blíží k Ludvíkově šíji. Tupá rána a konec. Mistr popravčí zdvihne královu hlavu a několikrát s ní obejde pódium, aby lidé ukojili svou trochu zvrácenou zvědavost.
Oslavovaná smrt
Ludvíkův skon je davem bujaře oslavován a jeho tělo potupně pohřbeno v neoznačeném hrobě. Hlava je zřízenci umístěna k nohám panovníka. Teprve až v lednu roku 1818 dojde k přemístění královských ostatků do baziliky Saint-Denis.
O rok později je panovníkova hrobka doplněna na přání jeho bratra mramorovou sochou v klečící podobě. Marii Antoinettu dovedou na gilotinu 16. října 1793. Královým konzervativním bratrům se podaří uprchnout do zahraničí, později rozhodnutím Vídeňského kongresu usednou na trůn jako Ludvík XVIII. a Karel X. Smrt panovníka z rukou lidu otřese ostatními monarchiemi. Členové šlechtických rodů se obávají, aby nebyly plameny lidového povstání rozdmýchány i v dalších zemích.