Každoročně 25. dubna se slaví Světový den tučňáků a 20. ledna Den povědomí o tučňácích. Přesto existuje spousta zajímavostí, které jsou o nich málo známé. Víte, zda mají zuby anebo jak dlouho vydrží pod vodou? Proč polykají oblázky? A představte si, že u některých druhů „kojí“ mláďata samec!

Tučňáci jsou neodolatelní. K tomu, abychom je tak vnímali, jim pomáhá zajímavé zbarvení jejich peří, připomínající frak a neohrabaná chůze po zemi.

Pokud se však podíváme na jejich život blíže, zjistíme, že je mnohem více věcí, díky kterým je můžeme obdivovat a pro které jsou pro nás zajímaví.

Doma na jižní polokouli

I když si při vyslovení jejich jména většina z nás vybaví černobílého ptáka, mají nejenom různé zbarvení, ale i různou velikost.

Jak napovídá už jeho jméno, nejmenším zástupcem je tučňák nejmenší (Eudyptula minor), dorůstající do výšky maximálně 30 centimetrů a vážící nanejvýš asi 1,5 kilogramu.

Největší je tučňák císařský (Aptenodytes forsteri), který může dosáhnout výšky až 120 centimetrů a váhy okolo 40 kilogramů.

Pestrým zbarvením v oblasti hlavy, prsou a krku se může pochlubit tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) i císařský, žlutou chocholku na hlavě má pak třeba také tučňák královský (Eudyptes schlegeli).

Nejseverněji žije tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), obývá stejnojmenné ostrovy v oblasti u samotného rovníku, takže se občas objeví i na okraji severní polokoule.

V zimě i v horku

Z tohoto počtu je nejvíce ohrožen tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), kterého se ve volné přírodě v současnosti vyskytuje pouze asi 4000 jedinců.

I jiné druhy však mají potíže a to včetně tučňáka chocholatého (Eudyptes sclateri), žijícího na Novém Zélandu a na okolních ostrovech, u kterého došlo ke snížení počtu o celých 70% během posledních dvou desetiletí.

V tomto procesu sehrává roli řada faktorů. Za velkou hrozbu považují odborníci například nekorigovaný rybolov, znečišťování moří, průmyslový rozvoj i změny klimatu.

Některé kolonie tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae) se však díky oteplování rozrůstají, protože tající led odhaluje větší části skalnatých oblastí, vhodných pro hnízdění.

Přestože jsou tučňáci obecně spojováni se zimou, většina druhů žije v mírném až subtropickém pásmu. Zatímco tučňák císařský čelí třeskutým antarktickým mrazům, svádí tučňák brýlový (Spheniscus demersus) opačný boj s výhní jižní Afriky.

Zdravý jídelníček

Většina tučňáků plave rychlostí zhruba 6 až 11 kilometrů za hodinu, ale nejrychlejší tučňák oslí (Pygoscelis papua) může dosáhnout rychlosti až 36 kilometrů za hodinu!

Pod vodou nemohou tučňáci dýchat, délka jejich ponorů se v závislosti na druhu pohybuje zhruba od 7 do 20 minut. Nejraději si pochutnají na rybách, přestože stejně jako ostatním ptákům nerostou tučňákům zuby.

Místo nich mají v ústech výčnělky, jenž jim pomáhají dostat do jícnu ryby, které polykají vcelku stejně, jako jinou kořist.

Tučňáci si jako masožravci smlsnou rádi nejenom na nich, ale živí se i dalšími mořskými živočichy, jako jsou třeba chobotnice, krabi či kril (drobní korýši), které uloví při pobytu ve vodě.

Během léta sní aktivní tučňák střední velikosti okolo 1,5 kilogramu potravy, ale v zimě spořádá jen třetinu z tohoto množství. Jíst tolik plodů moře znamená přitom také vypít hodně slané vody, ale tito tvorové mají způsob, jak se jí zbavit.

Supraorbitální (nosní) žláza, která se nachází těsně nad jejich očima, filtruje sůl z jejich krevního řečiště, která se potom vylučuje skrz nosní průchody.

Trampoty s peřím

V blízkosti ocasu mají ještě další žlázu se speciální funkcí, pomáhající jim adaptovat se na specifické životní podmínky. Ta produkuje hydroizolační olej, který si roztírají po těle. Co se týká peří, tučňáci jednou do roka zažijí krušné období.

Zatímco většina ptáků ztrácí a nahrazuje peří postupně, tučňáci je ztrácejí najednou. Bez něj nemohou plavat ani lovit, takže se předem vykrmí, aby přežili 2 až 3 týdny, než jim naroste nové peří.

To je hodně důležité zejména pro druhy, žijící v oblasti Antarktidy. Nejvyšší hustotu peří mají tučňáci císařští, což je asi 15 per na 1 cm2 a to z nich dělá nejhustěji opeřeného tvora nejen mezi tučňáky, ale mezi ptáky vůbec.

Tento druh se od ostatních odlišuje ještě dalšími specifiky. Stereotypní role, vyplývající z rozdílnosti pohlaví, jsou u nich obráceny, protože zatímco samci drží na svých nohou vejce, samice vyrážejí na lov.

Jakmile se vylíhne mládě, samec začne s produkcí tvarohovité hmoty v jícnové žláze, kterou krmí svého potomka.

Oblázek jako prsten

Co se týká tučňáků oslích, i oni mají určitý specifický styl chování mezi samci a samicemi. Důležitou roli v něm sehrávají oblázky.

Během sezóny páření je při námluvách nabízejí samci samicím a pokud některá přijme nabídku, vezme oblázek a uloží ho do svého hnízda. Hrají obdobnou roli, jako diamant v lidském světě. Podobný namlouvací rituál má také tučňák kroužkový.

Nejen během dvoření jsou oblázky pro tučňáky zajímavé. Vědci objevili, že některé druhy těchto ptáků je polykají a mají za to, že to dělají kvůli lepšímu trávení anebo pro usnadnění ponoření. Pohlavní zralosti tučňáci dosáhnou podle druhu zhruba od 3 let.

Většina tučňáků se rozmnožuje během jara a léta. Oba rodiče se střídají v držení a zahřívání vejce na svých nohou. Když přijde čas líhnutí, mláďata prorazí skořápku svým zobákem a tento proces trvá několik dnů. Dožívají se zhruba 10 až 20 let, v zajetí více. Tučňák císařský se pak údajně může dožít i více, než 30 let.