Nádherná hra světel, chvějících se na obloze, je pastvou pro oči. Anebo i pro další smysly? Lidé už dlouho tvrdí, že polární záři nejenom vidí, ale že ji je možné také slyšet. Mohou úchvatné paprsky skutečně produkovat nějaký slyšitelný zvuk?

Zvuk polární záře je v odborných kruzích předmětem mimořádně živé debaty už po dlouhá desetiletí.

Rozvířil se hlavně během prvních desetiletí minulého století, kdy se množí svědectví z osad napříč severními zeměpisnými šířkami, která uvádějí, že fascinující divadlo na obloze doprovázejí slyšitelné zvuky. Vědci však tyto zprávy dlouho tvrdošíjně odmítají.

Šustění hedvábí nebo praskání štěrku

Pozorovatelé vyprávějí o tichém, téměř nepostřehnutelném praskání, pískání nebo svištivém zvuku, hlavně při obzvláště jasných záblescích světla.

Na počátku 30. let například významný týdeník, vycházející na Shetlandských ostrovech, zveřejňuje pravidelná svědectví lidí, kteří přirovnávají zvuk polární záře třeba k šustění hedvábí nebo praskání štěrku pod podrážkami bot.

I když by se mohlo zdát, že fantazie v tomto případě pracovala na plné obrátky, tyto příběhy jsou podpořeny mnohými dalšími podobnými svědectvími ze severní Kanady a Norska.

Nechte si ty báchorky…

Důvěryhodnost zpráv byla přitom úzce spojována s výškou polární záře. Podle vědeckých předpokladů by teoreticky mohla být schopna lidskému uchu slyšitelný zvuk produkovat pouze ta světla, která by sestoupila hodně nízko do zemské atmosféry.

Ale polární záře se obvykle vyskytuje okolo 100 kilometrů nad zemí a jen velmi zřídka se ocitne pod 80 kilometry a není možné, aby ji lidé z takové vzdálenosti zaslechli. Vzhledem k těmto zjištěním zůstali významní experti skeptičtí.

Také jsme to slyšeli!

Nicméně přední vědec 20. století, norský matematik a astrofyzik Carl Størmer (1874-1957) publikuje zprávy napsané dvěma z jeho asistentů, kteří tvrdí, že polární záři skutečně slyšeli, což přidalo určitou váhu zprávám obyčejných lidí, často nevzdělaných obyvatel zapadlých osad.

Jejich popis se navíc s těmi předchozími shodoval. Jakkoliv přesvědčivá tato dvě poslední svědectví mohla být, stále nikdo tehdy nepřišel s návrhem mechanismu, jak by k tomu všemu mohlo docházet.

Co za tím je?

Největší podporu z řad akademiků získá v roce 1923 hypotéza známého kanadského astronoma Clarence Chanta (1865-1956), která tvrdí, že polární záře ovlivňuje magnetické pole Země a způsobuje elektrické výboje také nízko v atmosféře a to i ze značné vzdálenosti.

Právě to vyvolává praskavý zvuk blíže u zemského povrchu. Přesto získá tato teorie uznání až v 70. letech, kdy se jí znovu věnují někteří fyzici.

Studie finských vědců z roku 2016 pak potvrdí, že polární záře skutečně produkuje některé zvuky a podle výzkumníků jedna z nahrávek zachytila zvuk těchto podmanivých světel 70 metrů nad úrovní terénu!

Podle nich jsou zřejmě skutečně způsobeny elektrickými procesy.

Fenomén dokonce inspiroval některé hudební skladby, například lotyšský skladatel Ēriks Ešenvalds (*1977) použije při komponování skladby Polární záře zápisky amerického průzkumníka Charlese Halla (1821-1871) a norského polárníka Fridtjofa Nansena (1861-1930), ve kterých oba popisují její zvuk. Skladatel vše zahrne do svého díla jako tenorové sólo.

Co ovlivňuje výskyt a barvy polární záře?

Polární záře je častější ve vyšších zeměpisných šířkách a na místech, jako je Aljaška, Kanada a Antarktida, tedy blíže k zemským pólům. Příležitostně byla pozorována také blíže k rovníku a dokonce třeba i v Mexiku.

V některých oblastech, jako je Aljaška nebo Grónsko, jsou viditelné po většinu dní v roce a vyskytují se kdykoliv během dne. Pouhým okem je však lidé mohou vidět pouze po setmění. Je zajímavé, že barvy jsou ovlivněny výškou.

Modrofialová až červená se vyskytuje ve výšce pod 100 km, zelená je nejčastější mezi 100 až 240 km a nad 240 km se objevuje rubínová.

Krásné výhledy a okolní přírodu si užijete také na ubytování Valtice nebo na ubytování Lednice.