Věda někdy vypadá jako klidná řeka, ale když se rozproudí, vzniká drama hodné shakespearovské hry. Objev kyslíku, jednoho z nejzásadnějších prvků, přináší přesně takový příběh: tři muži, jeden plyn a spory o prvenství, které přetrvaly staletí.

Vynálezci Scheele, Priestley a Lavoisier, každý z nich hrál svou roli v tom, jak dnes chápeme kyslík, ale jen jeden z nich položil základy moderní chemie. A jak to profesionální rivalství dopadlo?

V laboratoři švédského chemika Carla Wilhelma Scheeleho (1742-1786) všechno začíná už kolem roku 1771–1772, když poprvé připraví plyn, který nazval „ohnivý vzduch“. Scheele izoluje to, co dnes vnímáme jako kyslík, ale má to jednu slabinu:

dlouho nepublikuje výsledky. Jeho poznámky zůstávají v šuplíku a teprve v roce 1777 vychází jeho práce knižně pod názvem Chemické pojednání o vzduchu a ohni. Děje se to dlouho poté, co jiní badatelé už svoje objevy představili světu.

Teorie flogistonu

Do hry ale vstupuje také Joseph Priestley (1733-1804), anglický duchovní a chemik, který nezávisle na Scheelem podobnou cestou roku 1774 objevuje plynný kyslík ohříváním oxidů rtuti.

Priestley je na rozdíl od něho dost aktivní a publikuje výsledky svého bádání jako první, navzdory tomu, že ještě přesně neví, co objevil a mylně to vysvětluje pomocí tehdy ještě populární teorie flogistonu.

Přesto právě on jako první popisuje vlastností plyn, díky kterému svíčka hoří jasněji a který zároveň podporuje veškerý život na Zemi.

Položí základy chemie

Mezitím do Paříže přichází francouzský chemik Antoine Lavoisier (1743-1794), který vezme Priestleyho výsledky, provede vlastní sérii experimentů a pochopí to podstatné: že se jedná o nový prvek, který je klíčový pro hoření a dýchání.

Lavoisier také plyn pojmenuje oxygen („tvořící kyselinu“) a právě on položí základy moderní chemie, když roku 1774 vyvrátí flogistonovou teorii a ukáže, na jakém principu spalování a oxidace skutečně fungují.

Umírá pod gilotinou

Otázka prvenství je zajímavá nejenom proto, kdo plyn objevil první, ale i proč se trvalo na tom, kdo má být považován za skutečného objevitele. Švéd Scheele izoloval kyslík jako první, ale publikoval sví zjištění pozdě.

Angličan Priestley byl první, kdo o něm napsal, ale svůj objev špatně popsal. A Francouz Lavoisier sice nebyl první v laboratorní práci, ale byl první, kdo pochopil, co kyslík skutečně je a jak tím změní celou chemii. A pokud jde o konec:

Lavoisierův život se odehrává v bouřlivých letech Francouzské revoluce. Navzdory svým zásluhám o vědu není ušetřen revolučního teroru a v roce 1794 ho popraví gilotinou.

Jeho smrt je tragickou připomínkou toho, že ani vědecký génius není imunní vůči politickým zvratům.