Císařovna Marie Terezie roztrhne dopis s datem 9. září 1946. „Trpím horečkami. Otékají mi nohy. Strašně mě bolí hlava. Krvácím. Už rok nejsem schopen pořádné práce,“ líčí dramaticky hrabě Kounic. „Přehání.
Je to přecitlivělý hypochondr,“ pomyslí si znechuceně panovnice o svém nejlepším diplomatovi.
Císařovna Marie Terezie (1717–1780) už si zvykla odpouštět svému vyslanci Václavu Antonínu Kounicovi (1711–1794) jeho nejrůznější mouchy, ať už jde o neustálé stížnosti na jeho choroby, nebo zálibu v líčení, nákladném oblékání a ženách.
Bez jeho služeb se totiž neobejde. Roku 1749 proto rozhodne, že novým vyslancem rakouské monarchie u francouzského královského dvora se stane právě on.
Kounic předloží císařovně koncepci zahraniční politiky monarchie, ve které zdůrazňuje nový směr. Rakousko by se podle něj mělo odpoutat od námořních zemí Anglie a Holandska a naopak se sblížit s Francií proti Prusku. Jakmile se v Paříži zabydlí, začne svoje záměry uskutečňovat.
Ledy vysoké politiky roztávají
Když nemůže hrabě uspět oficiální cestou, hledá jinou možnost.
Urostlého, štíhlého a pohledného mladíka si na dvoře všimne šaramantní Jeanne Antoinette Poisson, madame de Pompadour (1721 –1764), milenka francouzského krále Ludvíka XV. (1710–1774), která tahá za nitky vysoké politiky.
Mladý vyslanec se její pozornosti nebrání a chová se k dámě jaksepatří. Když krásnou Jeanne provádí při tanci, ta mu nenápadně vsune do ruky lísteček. Václav ho stejně nenápadně rozbalí. „Večer v deset hodin v mé komnatě,“ tak zní vzkaz. Hrabě přikývne.
Stačí mu několik setkání během roku 1752 a nadchne ji pro svoje záměry. Madame de Pompadour se pak postará, aby ledy vůči Rakousku na francouzském královském dvoře rychle roztály.
Za vším hledej ženy
13. května 1753 si Kounic ve Vídni zálibně prohlíží jmenovací dekret, na kterém sotva oschnul inkoust. Právě slaví svoje šestatřicáté narozeniny a k nim dostal ten nejúžasnější dárek: císařovna ho jmenovala státním kancléřem.
Jeho úřad odpovídá funkci prvního ministra. Od téhle chvíle řídí zahraničně politické záležitosti monarchie. Svůj úkol, sblížit Rakousko a Francii, dotáhne úspěšně do konce.
1. května 1756 podepisují zástupci Francie a Rakouska Versailleskou smlouvu, která prolomí letité nepřátelství mezi Bourbony a Habsburky. Brzy se ke spojenectví přidává i Rusko.
„Pch, smlouva tří spodniček,“ opovržlivě poznamenává na adresu listiny pruský král Fridrich II. (1712–1786). Neopomene jízlivě zdůraznit, že zárukou spojenectví jsou tři ženy:
Marie Terezie, ruská carevna Alžběta Petrovna (1709–1762) a madame Pompadour.
V aférách mu nezabrání ani sňatek
Jenže ve skutečnosti se otcem francouzsko-rakousko-ruského spojenectví stává hrabě Kounic, který ovšem jako nástroj svých diplomatických snah používá ženu.
Samozřejmě ne jedinou ve svém životě. Při získávání pozornosti něžného pohlaví vždy využívá svého příjemného zevnějšku a dobrých způsobů.
Ačkoli se už v dubnu 1736 oženil s Marií Ernestinou ze starého rakouského rodu Starhemberků, se kterou má šest synů a jednu dceru, usiluje o přízeň dalších krásek.
Jako pařížský vyslanec si například dopřeje rozptýlení s italskou zpěvačkou Kateřinou Gabrielli (1730–1796).
O mých záležitostech se bavit nebudeme
Jeho diplomatické poslání ovšem milostnými aférami ovšem nijak neutrpí, spíše naopak. Ženy mu rozhodně nebrání soustředit ve svých rukou otěže rakouské politiky.
Když ho volají pracovní povinnosti, jednoduše nechá dámy svého srdce čekat v kočáře před branami paláce.
„Musíte mne omluvit, jenom se na několik okamžiků vzdálím,“ požádá milenku a vzápětí odspěchá na jednání k císařovně. Nepomohou ani výtky panovnice, jak nevhodně se k dámě chová.
„Budeme přece hovořit o záležitostech monarchie, ne o mých,“ odbude s vážnou tváří císařovnu. Ta mu na oplátku za politickou pomoc věnuje v roce 1763 knížecí titul.
Zahraniční politiku habsburské monarchie má kníže v rukou téměř čtyřicet let. Ze státních služeb ho na vlastní žádost propouští až 19. srpna 1792 rakouský císař František I. (1768–1835) a dva roky na to hrabě umírá.
