Námořnické a navigační schopnosti, díky nimž polynéské kmeny postupně osídlily drobounké ostrůvky rozseté po dálavách Tichého oceánu, dodnes vyrážejí dech. Nezodpovězenou otázkou však stále zůstává, jak vypadala migrace obyvatel Velikonočním ostrovem a jihoamerickou pevninou.

Norský genetik Erik Thorsby (*1938) je přesvědčen, že se mu v genech obyvatel Velikonočního ostrova podařilo najít důkaz o přítomnosti Indiánů. Představy o osídlení Velikonočního ostrova ze západu, tedy z jihoamerické pevniny, však již delší dobu odpočívají na smetišti dějin.

I když další slavný Nor – zoolog a etnolog Thor Heyerdahl (1914 – 2002), prokázal, že taková cesta nebyla neuskutečnitelná, genetické důkazy mluví jasnou řečí: původ Rapanuinců je stejný, jako ostatních Polynésanů, tedy asijský.

Erik Thorsby ovšem prohlašuje: „Můj krajan měl alespoň částečně pravdu.“ Podle Thorsbyho genetických výzkumů mají v sobě Rapanuinci alespoň malou kapku indiánské krve. Řada vědců se však dívá na jeho závěry s obočím poněkud zdviženým.

Lidé, tedy lépe příslušníci rodu Homo, opustili svou rodnou Afriku v sérii několika migračních vln. Díky své trpělivosti a vynalézavosti a v neposlední řadě také dobrodružné povaze se naši předkové postupně rozšířili prakticky do všech alespoň trochu vhodných částí naší planety.

Dvě linie lidského šíření udivují nejvíce. První z nich započala v oblasti dnešní jihovýchodní Asie (okolí Tajwanu) a postupně zavedla lidi přes celý Tichý oceán až na Velikonoční ostrov. Druhá, jejíž počátek nedávno odhalili američtí genetici z americké Pennsylvánské university pod vedením Theodora Schurra v Altajském kraji v centrální Sibiři, vedla přes Beringovu úžinu napříč celým americkým kontinentem až k Ohňové zemi na jejím nejjižnějším cípu.

Tyto dvě linie se vyvíjely tak dlouho odděleně, že je na úrovni genů není vůbec těžké rozpoznat. V jednom místě se však mohly, alespoň teoreticky, vzájemně propojit. Pomyslná spojnice vede přes oceán mezi Velikonočním ostrovem a pobřežím Jižní Ameriky.

Doba příjezdu Polynésanů na nejzazší výspu tichomořských ostrovů, Rapa Nui neboli Velikonoční ostrov, není známá se stoprocentní jistotou. V současné době se vědci kloní spíše k pozdější variantě, která předpokládá, že předkové dnešních Rapanuinců dorazili do svého cíle okolo roku 1200.

I když zde nalezli poměrně přívětivé klima a dostatek zdrojů, mořeplavecká touha je mohla pohánět na další cesty. Za zatím jediný skutečně pádný důkaz cesty z ostrova směrem na pevninu je považován nález z poloostrova Arauco v Chile, publikovaný v roce 2007 vědci pod vedením Elizabeth A. Matisoo-Smith z univerzity v novozélandském Aucklandu.

Vědci zde objevili kosti kuřat, jejichž původní pravlastí je jihovýchodní Asie a která se šířila Tichým oceánem spolu s Polynésany. Radiokarbonová analýza kostí ukázala, že jsou předkolumbovského stáří (zhruba mezi lety 1321–1407).

Genetické testy zase prozradily, že tato kuřata mají své nejbližší příbuzné na vzdálených tichomořských ostrovech Tonga a Americká Samoa.

Teorii o invazi z ostrovů na pevninu bychom tedy mohli považovat, když ne za přímo potvrzenou, pak alespoň za velmi dobře zdůvodněnou. Ale co cesta opačným směrem z pevniny na ostrov?

Již v roce 1947 podnikl norský badatel Thor Hayerdahl slavnou expedici Kon-Tiki, v níž dokázal, že cesta tímto směrem není neproveditelná ani za velmi jednoduchých technologických podmínek. Sám Hayerdahl odvodil svou představu z kulturních podobností.

Sochy obyvatel okolí jezera Titicaca v Bolívii a rapanuinské moai se mu zdály jednoznačně podobné. Podobné, velmi nezřetelné analogie poté shledali při porovnávání jihoamerických a rapanuinských rysů i jazykovědci.

Tyto důkazy by byly až příliš slabé, nebýt jednoho velmi pádného. Němým svědkem předkolumbovské kulturní výměny mezi pevninou a 3 700 km vzdáleným ostrovem jsou i v Polynésii rozšířené sladké brambory, jejichž původ je jednoznačně v jihoamerických Andách.

Nepřímých důkazů pro cestu z východu na západ tedy existuje poměrně dost. Kostra či jiný nezvratný archeologický důkaz však nikoliv. Genetické testy ovšem mohou být stejně průkazné, jako jsou důkazy archeologické.

Jen je třeba vědět, kde a jak v genech hledat.

Erik Thorsby sbíral vzorky krve mezi původními Rapanuinci od roku v průběhu let 1971 – 2008. Ve vzorcích krve poté pátral na místech, která bývají pro porovnání genetických příspěvků často využívána. Kromě dvou velmi často využívaných zdrojů genetických „visaček“ (markerů) jako je mužský Y chromozom mitochondriální DNA pátral i v oblasti, která kóduje součást imunitního arzenálu bílých krvinek, tzv.

HLA (angl. human leucocyte antigen). Kombinace těchto tří zdrojů nakonec přinesla výsledky.

V prvních dvou zdrojích, tedy v mitochondriální DNA a na Y chromozomu nenašel Thorsby žádné zvláštnosti. Všechny ukazovaly na to, že jejich nositelé jsou typickými Polynésany s asijskými kořeny. Poslední z nich, HLA, však už tak jednoznačný nebyl.

Thorsby v něm nalezl hned dvě varianty (alely), které jsou typické výhradně pro původní obyvatele jihoamerické pevniny.

„Tento závěr by mohl svědčit o tom, že Polynésané si ze své návštěvy Jižní Ameriky přivezli zpět několik amerických Indiánů,“ spekuluje Erik Trorsby.

Pro hodnověrnost výzkumů je však důležitá jedna věc. První nositel jihoamerických genů by měl žít na Velikonočním ostrově již před rokem 1862. V té době totiž začaly v Peru otrokářské trhy, které odstartovaly proces postupného promíchávání genů Indiánů a Polynésanů (viz box „Genocida na rapa Nui“).

Ze vzdálenosti, která geny v lidském genomu dělí, je však teoreticky možné odvodit, že společně putují již delší dobu. „Přesné datum nelze přesně určit, je však důvodné jej umístit před rok 1722, kdy na Velikonoční ostrov poprvé dorazili Evropané,“ dodává váhu svým závěrům Thorsby.

Jeho zjištění teď budou čekat na šťastný archeologický nález, který by je mohl potvrdit.