Napoleon je na dně. Jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, poflakuje se ve své staré  uniformě po Paříži a snaží se prosadit do přízně politické elity – zatím bez úspěchu. Do toho mu přijde dopis od své zchudlé matky s úpěnlivou žádostí o peníze.

„Pokud to takhle půjde dál, jednoho dne skočím pod kočár,“ napíše sklíčený Napoleon v dopise bratrovi Josefovi.

Letizia Ramolina Bonapartová (1750–1836) nechce mít z dětí neschopné budižkničemy a proto před vlídným slovem raději upřednostňuje tvrdou ruku.

Své děti například koupe každý druhý den, a to v době, kdy to ostatní dělají možná tak jednou za měsíc. Peněžní problémy ji navíc donutí být mimořádně šetrná, až lakotná. Podle některých zdrojů později svým dětem dokonce půjčuje peníze na vysoký úrok.

Jakmile však syn Napoleon (1769–1821) dospěje, je to převážně on, kdo rodinu živí. Po vstupu do armády si jako dělostřelecký důstojník vydělává poměrně slušné peníze, z nichž velkou část posílá zpět domů.

Častokrát si k sobě bere i svého mladšího bratra Ludvíka (1778–1846), jehož výchovu tak částečně bere na sebe.

Finanční krize

Ačkoliv syn Letizii vypomáhá, jak může, rodina Bonapartů nadále strádá. V první polovině 90. let 18. století se hned několikrát přestěhuje, přičemž do stále horších a stísněnějších prostor.

Situace byla pro rodinu tak špatná, že „Letizia musela stát frontu na jídlo v místní veřejné kuchyni a Napoleonovy sestry byly nuceny prát si prádlo ve fontáně“, líčí izraelský klinický psycholog a historik Avner Falk (*1943).

Provozuje nevěstinec?

Krize vyvrcholí v polovině roku 1795. Napoleon je tehdy nějakou dobu mimo službu, což se negativně podepíše nejenom na jeho schopnosti podporovat matku s dětmi, ale i na jeho psychickém stavu.

Když mu pak Letizia napíše dopis s prosbou o další peníze, budoucí francouzský císař se málem složí. „Matčina žádost o peníze spustila jeho sebevražednou beznaděj,“ píše Falk.

Letiziini nepřátelé o ní navíc začnou šířit pomluvy, že v Marseille provozuje nevěstinec, v němž má zaměstnávat i vlastní dcery. „Trpící hlubokým pocitem nejistoty, byl velmi vnímavý k tomu, co o něm a jeho rodině lidé říkali.

Zchudlý a nyní i bezmocný Napoleon nemohl finančně pomoci své matce, ani bojovat proti těmto zákeřným fámám o ní,“ doplňuje historik.

Toxický vztah

Otázka je, proč se Letizia s prosbami o peníze neustále obrací k Napoleonovi. Má přeci ještě staršího syna Josefa, který je úspěšným advokátem.

Badatelka Dorothy Carringtonová (1910–2002) se domnívá, že Letizia svému druhorozenému synovi „podvědomě přála smrt již od jeho narození, a stejně tak on jí“. Tento toxický s matkou vztah má zásadní vliv i na Napoleonův vztah k ženám.

„Napoleon měl bezpočet milostných afér, většinu z nich krátkých… Rychle se vášnivě zamiloval do ženy, aby se v ní vzápětí hluboce zklamal. Dokola tak opakoval svůj tragický vztah s matkou,“ míní Falk.

Existenční potíže spojené s nevyrovnaným rodinným poutem tak Napoleona brzy doženou až na samou hranici šílenství. V záchvatu zkroušenosti naškrábe dopis svému bratru Josefovi. V něm si postěžuje, že „pokud to takto půjde dál, skočí pod kola kočáru“.

Na slavném obraze

K naplnění těchto černých myšlenek však nedojde. V Paříži totiž vypuká roajalistické povstání, jehož potlačení Napoleonovy vyžene všechny chmury z hlavy. Od té doby je jeho kariéra na vzestupu.

Matka však o synovy úspěchy příliš zájmu nejeví, a to navzdory tomu, že jí nyní posílá 25 000 franků měsíčně.

Neúčastní se dokonce ani synovy korunovace na císaře v roce 1804. S tím si však Napoleon poradí – malíři Jacquesovi-Louisovi Davidovi (1748–1825), jenž ceremoniál zvěční, přikáže, aby ji na obraz beztak přimaloval.

Konečné usmíření?

Napoleona s matkou sblíží až exil na Elbě, kde si po celou dobu dělají navzájem společnost. Po slavné porážce u Waterloo se však jejich cesty rozejdou. Letizia dožije v Římě, přičemž nechce nikoho vidět, dokonce si i zakrývá balkon v domě, kde bydlí. Svého slavného syna přežije o 15 let a umírá v 85 letech jako téměř slepá.